Jezerem v úzkém slova smyslu je pouze taková stojatá voda, která vznikla bez zásahu člověka. Řeč proto nebude o přehradách, rybnících nebo zatopených pískovnách. Ani Máchovo jezero není navzdory svému jménu ničím jiným než velikým rybníkem.
Ledovec na ústupu
Většina jezer je ledovcového původu. Objevila se v závěru poslední doby ledové, tedy asi před 10 000 lety, kdy pevninský ledovec ustoupil a zanechal po sobě krajinu posetou jezery. Více než polovina jich leží na území Kanady, patří k nim i soustava Velkých jezer na hranicích s USA. Sibiř a Skandinávie se mají také čím chlubit - ne nadarmo se Finsku říká "země tisíců jezer". Ledovcového původu jsou i skotská jezera včetně legendami opředeného Loch Ness, stejně jako horská jezera, která čeští turisté znají z Tater a z Alp. Pět jich dokonce máme i u nás na Šumavě. Ve srovnání s největšími alpskými to však jsou učinění trpaslíci.
Zázračná voda
Nejen živá voda z pohádky o Zlatovlásce má zázračné vlastnosti. Platí to vlastně o veškeré vodě na naší planetě. Zřejmě nejdůležitější je, že voda nemá díky své chemické struktuře největší hustotu při 0°C, jak by se slušelo a patřilo, ale při teplotě o 4 stupně vyšší. Led proto plave na hladině a jezera nezamrzají ode dna. Vodní živočichové včetně ryb proto mohou přečkat zimu ve větších hloubkách, kde se hromadí hustá, a tedy poměrně teplá voda. Voda má také mnohem vyšší tepelnou kapacitu než všechny podobné látky. Jezera proto v létě působí jako akumulátory tepla, které v zimě vyzařují do okolí a tím vyrovnávají rozdíly mezi ročními obdobími.
Neklidná země
Některá jezera jsou památkami na menší i větší katastrofy. Bajkal a jezera ve Východoafrickém příkopu (např. Viktoriino a Tanganyika) vznikla na zlomech zemské kůry, kus práce odvedla i sopečná činnost. Nejznámějším jezerem vulkanického původu je Kráterové jezero v Oregonu (USA), které vzniklo v obrovské propadlině na místě bývalého sopečného kužele. Jezera vznikají i v krasových oblastech, oddělením slepých ramen a meandrů řek, sesuvem půdy do říčních údolí, oddělením mořských zátok a řadou dalších mechanismů.
Předurčená budoucnost
Způsob vzniku do značné míry rozhoduje o charakteru jezera a tím i o jeho příhodnosti pro vodní život. Ten je ovlivňován koncentrací živin a kyslíku, teplotou, množstvím světla ve vodním sloupci, mícháním jednotlivých vrstev, silou vlnobití a dalšími faktory, které závisejí na nadmořské výšce, velikosti a tvaru jezera, na poměru hloubky a plochy hladiny, na chemickém složení horninového podloží i na rychlosti, s jakou se voda v jezeře obměňuje. Život v horském ledovcovém plesu je proto úplně jiný než v tropické příkopové propadlině nebo v zarůstajícím jezírku uprostřed rašeliniště.
Mladíci a stařečkové
Stojíme-li na břehu jezera, připadá nám, že tu muselo být odnepaměti. Ale ledovcová jezera krášlí zemský povrch z geologického hlediska pouhý okamžik, objevila se až dlouho po zrození lidského rodu. Jiné je to s jezery na zlomech zemské kůry. Od vzniku jihosibiřského Bajkalu, považovaného za nejstarší jezero světa, uplynulo už 20 milionů let. Dlouhá izolace vedla ke vzniku životních forem, které se nikde jinde nevyskytují. Platí to o polovině živočišných druhů obývajících jeho vody. I proto jsou stará jezera nesmírně cennými přírodními památkami vyžadujícími přísnou ochranu.
Časové schránky
Sedimenty na dně vypovídají o historii jezerního okolí. Ve výzkumných vrtech je možno odlišit jednotlivé vrstvy a určit jejich stáří. Z obsahu pylových zrn a jiných organických zbytků lze usuzovat na přírodní podmínky v té které době. Jezera tak představují unikátní zdroj informací o dávných časech.
Život a smrt jezer
Jezera jsou jako živočichové: rodí se, stárnou a umírají. Některá mohou jednoduše vyschnout, když se zastaví přísun vody, jiná zanikají náhle při protržení nebo ztrátě vodotěsnosti hráze, která kdysi vznikla třeba sesuvem půdy.
Většina jezer však umírá postupně tím, jak se na jejich dně ukládají sedimenty. Jde o proces sice poměrně pomalý, ale nevyhnutelný. Hloubka jezera se zmenšuje, ve vodě se hromadí živiny a břehy pomalu zarůstají. Jezero se mění v mokřad, později v louku a les. I to největší a nejhlubší jezero je odsouzeno k pozvolnému zániku.
Přichází člověk
Nebýt lidí, jezera by si žila svým poklidným životem. Živiny pocházející z odpadních vod a zemědělství však vyvolávají prudký rozvoj sinic a řas s následným zhoršením kvality vody. Ta se zakaluje, u dna ubývá kyslík a jezero zcela mění svou tvář. Jiná, zvláště horská jezera jsou postižena kyselými dešti, které z nich učinily takřka neobyvatelné prostředí pro většinu původních druhů. Platí to i pro naše šumavská jezera.
Aralské jezero na hranicích Kazachstánu a Uzbekistánu, kdysi čtvrté největší na světě, ztratilo za posledních 40 let 60 % své rozlohy a 80 % objemu, protože jeho přítoky byly nerozvážně používány pro závlahy bavlníkových a rýžových polí. Na vyschlém dně zůstaly odpařené soli, které nyní vítr roznáší do okolí jezera a mění je v solnou poušť.
Lidé už naštěstí o procesech, které život v jezerech ovlivňují, vědí poměrně hodně a naučili se jezerům pomáhat. Mnohá z nich se tak po přechodném období problémů vracejí zpět do své původní podoby.
Jezerní rekordy
Největším jezerem světa je Kaspické moře (368 000 km2). Největší sladkovodní jezero, americké Hořejší, je téměř 4,5krát menší (83 270 km2), ale i v něm by se Česká republika (78 866 km2) snadno ztratila.
Nejhlubší (1620 m) a zároveň nejobjemnější je Bajkal. Je v něm soustředěna pětina veškeré sladké vody, tedy stejně jako ve všech pěti Velkých jezerech na hranicích Kanady a USA dohromady.
Rekordů by se dala najít celá řada, ale asi nejpodivnějším jezerem je Vostok, ležící 3,6 km hluboko pod antarktickým ledem. Je velký téměř 14 000 km2 a hluboký až 900 m. Před zamrznutím ho chrání jednak vývěry teplé vody ze dna, jednak obrovský tlak ledové masy.
1. Kaspické moře, 2. Hořejší, 3. Michigan, 4. Huron, 5. Erie, 6. Ontario, 7. Ladožské, 8. Bajkal, 9. Tanganyika, 10. Titicaca
