Ježovka srdčitá patři do podtřídy ježovek nepravidelných, jejichž tělo nemá souměrnost paprsčitou jako tělo většiny "mořských ježků", ale souměrnost dvojstrannou, bilaterální. Vedle toho se od ostatních liší i tím, že nemá žvýkací aparát, tzv. Aristotelovu lucernu, takže se může živit jenom drobnými organismy a organickými zbytky. Zahrabává se do písku až do hloubky 20 cm a dýchá dlouhým dýchacím komínkem, který udržuje a čistí ambulakrálními nožkami. Je to běžný obyvatel pobřeží Atlantiku i Tichého oceánu, patrně dokonce kosmopolit, žijící v pobřežním pásmu až do hloubky 230 m. Dýchací kanálek, vyztužený sekretem neslouží jen k přívodu kyslíku, ale ježovka jím vysunuje ambulakrální nožky, které má neobyčejně prodloužené, a sbírá jimi potravu na povrchu dna.
Schránky měří v nejlepším případě 8 cm v průměru, jsou opravdu srdčité a pokrývají je krátké, jemné a velmi husté ostny, které vypadají jako stříbřitý kožíšek. Pohyb těchto jehlic vyvolává proudění vody kolem zahrabané ježovky, což jí usnadňuje dýchání. Kromě toho se pohybem jehlic na spodní straně těla pomalu posunuje piskem nebo bahnem. Při tom ovšem dýchací komínek mizí a ježovka si v zápětí vytváří nový. I tento druh klade vajíčka přímo do vody a tam se z nich líhne larva echinopluteus, volně plovoucí v mořské vodě zejména v letních měsících. Sotva dokončí dosti složitý vývoj, mladá ježovka se snáší na dno a začíná se zahrabávat, aby se uchránila před svými četnými nepřáteli.
Sdílej
7. srpna 2001 • 16:32
