Hra na schovávanou, v níž jde o život
Zvířata mezi sebou nevedou války, přesto každý den, každou hodinu či vteřinu bojují o přežití. Stačí malá chvilka nepozornosti, zaváhání... a je s nimi konec.
Ti velcí a silní, vyzbrojení ostrými zuby či zahnutými zobáky, drápy a pařáty, musí být úspěšní při lovu, jinak zemřou hladem. Ti malí a slabí, se naopak nechtějí nechat ulovit. A protože se nemohou bránit, mají jen dvě možnosti. Rychle utéct a nebo se před nepřítelem ukrýt. Jenže v úkrytu nemohou být stále, a tak se, podobně jako vojáci na nepřátelském území, snaží v terénu co nejlépe zamaskovat. Používají úplně stejné strategie. Či spíše naopak - vojáci používají stejné strategie, jaké zvířata vynalezla dávno před nimi.
Krycí zbarvení...
Ten nejjednodušší způsob je, přizpůsobit své zbarvení okolnímu prostředí. Polární zvířata, která se pohybují převážně na sněhu, jsou bílá nebo se v zimě do bílé "převléknou", druhy, které žijí ve stepích či v buši mívají nenápadné šedohnědé melírované barvy jako třeba náš zajíc, králík, koroptev nebo sysel. A takovou rosničku objeví jen velmi trénované oko, tak dokonale splývá zelená žabka sedící na keři s okolním listím.
... a tvar
K neviditelnosti dopomáhá i tvar - housenky píďalek zdařile napodobují suchou větvičku, mnohá můra vypadá spíš jako kousek kůry či suchý list. Někteří křísové předstírají, že jsou jen jedním z mnoha trnů na pichlavé větvičce. Tvarovým přizpůsobením se maskují i obratlovci. Vzácného bukače velkého můžete v rákosí minout na dva kroky a neuvidíte ho - přestože je velký téměř jako kachna. Ale jakmile zaujme mezi stébly rákosu vzpřímený postoj, natáhne svůj dlouhý krk a namíří zobák přímo k nebi, zmizí. Jeho obrysy navíc rozbíjejí svislé tmavé proužky na světle béžovém podkladu. Prostě – místo ptáka je tu jen několik stébel rákosu.
Lovci ze zálohy
Krýt se musí kořist - aby unikla -, ale i lovec - aby ho budoucí oběť nespatřila předčasně a netekla. Pravými mistry kamufláže jsou lovci ze zálohy. Taková zmije gabunská je příliš těžká a pomalá na to, aby svou kořist pronásledovala. Přesto je velice úspěšným lovcem. Dokud se nepohne, je ve spadaném listí a podrostu prakticky neviditelná.
Stočená vydrží nehybně ležet celé hodiny. V okamžiku, kdy se přiblíží nic netušící kořist, jako pružinu vymrští přední část těla a zabodne do oběti dlouhé jedové zuby. Těžká zádní třetina poslouží jako kotva, která udrží hada na místě a což mu umožní přesný zásah. Pak už jen stačí vyčkat, jed účinkuje rychle.
Hra světel a stínů
Mnoho zvířat má na těle různé skvrny či pruhy, které rozbíjejí celistvý tvar těla. Zdánlivě nápadně zbarvený tygr pohybující se v mokřadech zarostlých rákosím a křovinami mizí v změti hlubokých stínů a ozářených stébel a větví. Svůj význam má i barevný přechod od tmavého hřbetu ke světlému břichu mnoha druhů zvířat - od savců až po ryby. Hřbet obrácený ke slunci se jeví světlejší, zatímco zastíněné břicho vypadá tmavší. Živočich tak opticky přestává být trojrozměrný a lépe splyne s okolím.
Kouřová clona
Ani tuto krycí strategii příroda nevynechala. K dokonalosti ji dovedly sépie. V případě ohrožení vypustí do vody oblak neprůhledné, inkoustově zbarvené tekutiny - nepřítel je zmaten náhlým objevením temného mraku a zároveň ztratí z očí svou kořist. Sépie se zatím pod rouškou této clony prudce vystřelí z dosahu lovce. Zvířený prach využívají zase velká stáda - běžící zvířata v oblaku prachu ztrácejí pevné obrysy a případný lovec jen obtížně rozlišuje jednotlivé kusy, které by mohl oddělit od ostatních.
Maskovací sítě
Vojáci často využívají různé pomůcky, překrývají své úkryty maskovacími sítěmi, kamuflují je a zakrývají větvemi, případně se jimi "ozdobí" i sami. I to mnohem dříve vymyslela zvířata. Některé druhy krabů žijících v porostech řas je téměř nemožné spatřit, protože si na svůj krunýř upevňují řasy a různé drobné předměty, takže dokonale splývají se svým okolím (Maja squinado - krab pavoučí).
Nehybně číhající želvy kajmanky dravé mívají krunýř hustě porostlý řasami, takže jsou k nerozeznání od okolních zarostlých kamenů. Podobně se chovají i naše larvy chrostíků. Ti pro změnu ukrývají své měkké tělíčko do schránky, kterou slepují z písku, úlomků větviček nebo třeba drobných ulitek - prostě z toho, čeho je v jejich okolí nejvíce a co tedy jejich domeček nejlépe zamaskuje.
Tlumiče
Mnoho lovců hledá svou kořist sluchem a naopak, případná oběť může být včas varována, pokud je lovec příliš hlučný. Stát se neslyšitelným je proto nutné i pro mnoho živočichů. K tomu pomáhá měkký "převlek", který pohlcuje zvukové vlny. Měkké peří umožňuje dokonale tichý let sovám - jen tak mají naději, že se v nočním tichu neprozradí a svou kořist - nejčastěji nějakého drobného hlodavce - překvapí. Chlupaté můry si leckdo oškliví, ale i to je druh maskování - stejně jako soví peří i husté jemné chloupky pohlcují zvukové vlny a neodrážejí je zpět.
Pohltí dokonce i ultrazvuk, letící chlupatá můra je proto z určité vzdálenosti "neviditelná" i pro své úhlavní nepřátele, netopýry. A nejen to - některé jsou dokonce schopné samy vysílat ultrazvukové signály, které fungují jako rušička a netopýr je nemůže sledovat.
Opatrní lovci
Mnozí velcí hadi, např. chřestýši či zmije, jsou příliš pomalí na to, aby svou kořist pronásledovali, proto se musí dokonale maskovat, aby je nespatřila předčasně. Taková zmije gabunská je ve spadaném listí prakticky neviditelná. V okamžiku, kdy se přiblíží nic netušící oběť, vymrští přední část těla, uštkne ji a hned se zase stáhne. Klidně ji nechá utéct, nebude riskovat, že ho ve smrtelném zápase zraní. Ale nemusí se bát, že o svou večeři přijde, všichni hadi jsou totiž vybaveni zvláštním smyslem, tzv. tepločivnými jamkami, s jejichž pomocí svou chladnoucí oběť spolehlivě vystopují. Někteří mají tento smyslový orgán tak citlivý, že vnímají tepelné rozdíly v setinách stupňů Celsia.
Chameleón
Chameleóni jsou praví mistři v umění měnit barvu - napodobují dokonce i míhání světel a stínů ve větvích. Pokud se blíží domnělý nepřítel, přidají ještě další trik: zploští své už tak ploché tělo a přetočí se tak, aby mezi ním a nepřítelem byla větev, které se přidržuje. Při lovu zase zvolna kývají celým tělem dopředu a dozadu, takže vypadají jako list pohybující se ve větru. Nejsou však jediní, kteří vládnou tímto uměním, přizpůsobit svou barvu okolnímu prostředí umí do jisté míry celá řada zvířat - včetně mnohých ryb nebo i naší obyčejné rosničky - pokud ji umístíte do prostředí, kde není nic zeleného, změní barvu na hnědou, béžovou či šedou, podle svého okolí.
