Neviditelnost na mnoho způsobů
Mezi nejdůležitější vojenské strategie patří moment překvapení. Lze jej získat nejčastěji tak, že jedna z bojujících stran zůstane skryta zraku, sluchu, případně i čichu protivníka až do doby, kdy bude moci zasadit přesný a ničivý úder.
Prakticky veškeré druhy maskování převzal člověk od zvířat. Zpočátku je využíval při lovu, později ve válkách mezi kmeny. Pro ukrytí v terénu používali už primitivní lovci maskování pomocí větví a různé barevné nátěry nebo bahno. Hlavním cílem byly až do dvacátého století neviditelnost a neslyšitelnost. Po objevu radaru se přidala potřeba tzv. elektronické neviditelnosti. I výsledky práce různých senzorů však obvykle končí na obrazovce nebo displeji, kde je možno sledovaný objekt vidět. Všemožné způsoby, jak se ukrýt před zrakem protivníka využívá nejen člověk, ale i různá vojenská technika.
Prakticky všechny historicky známé možnosti jak se stát méně viditelným využívají moderní armády dodnes.
Barva a tvar
Z optického hlediska existuje řada možností. Především je to splynutí s okolím. Toho se dosahuje pomocí různých barevných nátěrů. Poprvé byly použity britskou armádou v jižní Africe a ruskou na dálném východě počátkem dvacátého století. U letectva a pozemní bojové techniky se v propracované formě objevily v průběhu první světové války.
Mají mimo splynutí s okolím také deformovat tvar např. letounu nebo vozidla tak, aby nebylo možno přesně jej rozpoznat a případně na něj zamířit. Maskovacím nátěrům se říká kamufláže. Obdobnou funkci mají polní stejnokroje vojáků, nazývané lidově maskáče. Doplňují je různé maskovací barvy na obličej a ruce.
Stíny
K zamaskování v přírodě se používají různé rostliny, nejčastěji tráva a listnaté větve. Důležitým a často opomíjeným maskovacím prostředkem je také stín. Vojenské jednotky, přesunující se ve stínu stromů nebo budov, lze především z letadel spatřit podstatně obtížněji než ty, které se pohybují v terénu, ozářeném sluncem. Z nasvícených objektů je v nasvíceném terénu vidět především stíny. Proto se např. okopy v poušti kopají bez ostrých hran, které by vrhaly v tamním ostrém slunečním světle stíny.
Sítě a dým
Pro zamaskování osob, techniky i staveb slouží maskovací sítě. Jejich výhodou je rychlé nasazení do akce. Obdobnou úlohu plní různé maskovací povlaky z textilu. U nás jsou známé např. celty, vybavené maskovacím potiskem.
K maskování se používají také dýmy. Většinou neslouží k utajení existence nějakého objektu, ale brání zjištění počtu, tvaru, rozměrů a samozřejmě zamíření. Za druhé světové války se v dýmových clonách ukrývaly před bombardováním celé továrny. Obdobnou úlohu může plnit také prach, zvířený pohybem vozidel. Dobrým spojencem z hlediska ukrytí je rovněž noční tma. V ní je třeba se zase zaměřit na maskování zvuku. K tomu slouží jak tlumiče střelných zbraní, tak tlumiče výfuků vozidel.
Elektronická neviditelnost
V průběhu druhé světové války se objevil problém elektronické neviditelnosti. Zpočátku se jednalo především o ukrytí letounů při nočních misích, případně jiné techniky před radary. Jedná se tedy o eliminaci odrazu elektromagnetických vln. Později vyvstal problém ukrytí techniky i vojáků před přístroji nočního vidění, pracujícími v infračerveném pásmu spektra. Již v průběhu války byly k rušení radarů použity první tzv. dipóly. Jednalo se o proužky staniolu o délce poloviny vlnové délky na které pracoval radar protivníka. Letectvo je shazovalo ve velkém množství. V boji na zemi se zase uplatnily koutové odražeče. Byly to vícehranné plechové konstrukce, zavěšené v určitých vzdálenostech u země, které rozptylovaly odraz vln radaru a vytvářely na obrazovce operátora zářící čáru. Další možností eliminace radarů jsou materiály, pohlcující elektromagnetické vlny.
Viditelné teplo
V osmdesátých letech minulého století byly do výzbroje armád zavedeny senzory, pracují na principu rozlišení teplot. Nejčastěji jsou označovány jako termovizní. Jsou vývojovým pokračováním infračervených pozorovacích a zaměřovacích přístrojů. Starší typy musely nasvítit objekt infračerveným reflektorem. Novější dokážou rozlišit různě teplé předměty. Nejen žhavou trysku proudového motoru od okolí, ale např. gumové obruče pojezdových kol tankových pásů, ohřáté jízdou, teplo sálající od chladičů motorů nebo hlavně ohřáté střelbou. Nejnovější typy termovizních přístrojů mají hluboce chlazené hlavice a dokážou rozlišit např. teplotu člověka nebo zvířete od okolního terénu nebo dokonce miny ukryté pod pískem, protože se ohřívají rychleji než okolí.
Nové metody
Výsledkem stále tvrdšího boje o elektronickou neviditelnost jsou letouny, lodě a v poslední době již také experimentální tanky kategorie Stealth. Musí pohlcovat a rozptylovat elektromagnetické vlny a zároveň vyzařovat minimum tepla. Spolu s nimi se modernizují i klasické způsoby maskování. Americká armáda zavádí do výstroje digitální maskáče snižující zjištění pomocí termovizorů. Obdobně působí nové druhy dýmových granátů, vystřelovaných z granátometů tanků a obrněných vozidel. V nedávné době proběhly i zcela seriózní testy jakéhosi pláště neviditelnosti, který ohýbá světelné paprsky, takže pozorovatel jakoby vidí skrz objekt, takže jej vlastně nevidí. Snižující se počty armád a rostoucí ceny vojenské techniky vedou ke snižování počtu ztrát. To vede k dalšímu technologickému závodu o získání výhody neviditelnosti.
Maskovaná letadla
Od šedesátých let minulého století se rozšířily ve výzbroji letectev samonaváděcí protiletadlové rakety. K jejich navedení na cíl slouží hlavice, která snímá teplo vyzařované tryskou proudového motoru. Dříve se letouny zachraňovaly prudkými manévry, nebo zamířily směrem ke slunci, jehož vyzařování je silnější než trysky motoru a raketu tím oklamaly. Moderní letouny a vrtulníky jsou vybaveny směšovači, které snižují teplotu horkých plynů z trysek jejich mícháním s okolním chladnějším vzduchem. Dále mohou vystřelovat světlice, které mohou oklamat hlavici rakety, která poté navádí raketu na světlici.
