V tomto díle vyzpovídáme tvůrce zejména leteckých papírových modelů, který publikuje jak v Ábíčku, tak i ve vlastním vydavatelství papírových modelů (megagraphic.cz) Pavla Skokana, jemuž naposledy vyšlo letadlo Aero L-39NG v letošním ABC č. 8/2021.
První otázka tě asi nepřekvapí. Četl jsi jako malý Ábíčko?
Samozřejmě četl, dokonce si pamatuju i první díl, který se mi dostal do rukou. Tenkrát mi ho přinesl táta, když přišel z práce. Bylo to číslo 12, ročník 27. Na titulní straně byla lokomotiva. S jistotou to vím proto, že uvnitř byla vystřihovánka letadla „čmelák“. Byl to úplně první model, co jsem viděl. Ze zvědavosti jsem ho tedy zkusil s tátou slepit a tím to všechno začalo.
Když jsi jako malý lepil, zkoušel jsi i něco navrhovat?
Zkoušel. Už v šesté třídě. Postavil jsem si třeba autojeřáb KATO nebo náš rodinný domek. Nic z toho jsem ale tenkrát nevybarvoval, takže moje modely byly celé bílé. Šlo mi hlavně o to, abych viděl, že to dokážu vytvořit, na vzhledu už mi tolik nezáleželo. Navíc mi ani ručně vybarvovat nikdy moc nešlo. S vybarvováním modelů jsem proto začal až s příchodem počítačů.
Co všechno jsi tenkrát k navrhování modelů potřeboval?
Používal jsem malé rýsovací prkno, co jsem měl v pokoji, pravítka, kružítko, redispero, tužky a mikrotužky a čtvrtky. To je všechno. Díky tomu, že jsem měl dobré prostorové vidění, jsem nikdy nepotřeboval víc. Ani provázek, ani šablony, ani žádné složitější výpočty. Někdy jsem to samozřejmě neodhadl, tak jsem díl několikrát překresloval, než jsem se trefil.
Jak se z malého modeláře stal jeden z „architektů” modelů v časopisu ABC?
Stalo se to už v polovině sedmé třídy. V roce 1988 vyšel zimní speciál s leteckou tématikou, jehož součástí byl model LL 410 Turbolet od Richarda Vyškovského, se kterým jsem byl na jaře roku 1989 na soutěži papírových modelů v České Lípě. Vzal jsem si tam s sebou ale i vlastní bílé modely a na konci soutěže jsem je šel ukázat Vaškovi Šorelovi (bývalý zástupce šéfredaktora a konstruktér vystřihovánek v ABC, pozn. red.). Tomu se moc líbily, dali jsme se do řeči a skončilo to tím, že mě pozval do redakce. Když jsem tam další týden dorazil, hned se mě ujal tehdejší redaktor a konstruktér Michal Antonický a začali jsme dělat modely spolu.
Jaké to bylo najednou navrhovat model, který nebudeš lepit jen ty, ale tisíce lidí?
Musel jsem být pečlivější. Nejdřív jsem na fotopapír nakreslil konstrukci tužkou, kterou jsem následně zkusil slepit a když neseděly třeba jen dva milimetry, musel jsem to opravit, překreslit a lepit znovu. Pak teprve jsem díly překreslil tuší načisto a Michal je vybarvil a dokreslil návodové kresby.
Jaký byl tvůj první model, co jsi publikoval v Ábíčku?
Byl to tahač Liaz 100.47, který vyšel v lednu roku 1991. Dostal jsem rozpracovanou konstrukci kabiny a měl jsem ji dotáhnout.
Dnes jsi ale ve světě modelářů známý hlavně jako modelář letadel. Proč sis vybral zrovna je?
S letadly pracuji téměř celý život. V současné době jako konstruktér na letišti ve Kbelích. Už na základní škole jsem chtěl pracovat v továrně na letadla. Když jsem ukončoval základku, táta mi ukázal náborový inzerát v časopisu Letectví a kosmonautika do Aera Vodochody na obor nástrojář.
Tam ale měli plno, proto mě poslali mě do Letova, kde to vyšlo a dostal jsem se na obor strojní mechanik. Tak jsem nastoupil na jejich učiliště. Od té doby jsem u letadel. Díky tomu, že jsem na škole zblízka poznal konstrukci letadel, začal jsem si troufat na jejich první modely. První byl modernější Čmelák: Z 37 T Agro Turbo, druhý Wellington MK.I.C. Od té doby se věnuji hlavně jim a snažím se pořád zlepšovat.
Jak taková vystřihovánka letadla vzniká? Rýsuješ díly pořád stejně, jen místo na papíru v počítači?
Vůbec! Tak to bylo v dobách, kdy byly počítače ještě v plenkách. Dnes už, stejně jako většina modelářů, začínám v 3D programu. Úplně na začátku si ale musím sehnat podklady. Výkresy, fotky, nebo také plastové modely, které mi slouží jako inspirace. Potom si v 3D programu letoun, nebo jiný model, celý vymodeluji. Díl po dílu. Samotný program mi pak díly rozloží do 2D (rozviny). Přidám chlopně na přilepení k dalšímu dílu a pak si ho vytisknu a slepím.
Pokud se vše povede, převedu si díly do grafického programu, kde udělám výtvarné zpracování. Jakmile mám hotovo i to, dotáhnu model ještě v Photoshopu. Tam probíhá stínování, přidávání čísel, popisků, také tam dávám různá loga, fotky a nápisy. Je to velká piplačka. Dohromady mi tvorba modelu zabere 60-200 hodin.
Máš po tolika hodinách chuť na lepení modelů od jiných autorů?
Jistěže mám, modelaření mě pořád baví. Rád lepím zemědělské a stavební stroje a techniku obecně. Občas ale dělám i nějakou stavbu. Převážně hrady a zámky. Tam mě navíc baví i přidávat po slepení posypy a stromečky z molitanu, aby to vypadalo co nejlépe. Díky modelaření se také lépe seznámím s konstrukcemi jiných autorů, což se mi může hodit pro další tvorbu.
Na závěr si představ, že před tebou stojí plná místnost čtenářů ABC, kteří nikdy nelepili. Co bys jim řekl? Co může modelaření přinést?
Modelaření rozvíjí představivost, manuální zručnost a samozřejmě trpělivost, protože obzvlášť na začátku jí potřebujete mraky. Modelář se také seznámí s tím, jak fungují různé stroje a konstrukce staveb. A samozřejmě to člověka naučí vážit si práce. Když stráví desítky hodin nad tím, aby zkonstruoval malinký model, uvědomuje si potom, jak velkou hodnotu má všechno kolem nás.
