Podlepování modelů
Zejména u starších vystřihovánek, kde kvalita a především tloušťka papíru kolísala, návod upozornil či přímo vybídl k podlepení listem kancelářského papíru. Jen připomenu letité potíže – kancelářský papír nebyl vždy ideální a nezřídka se stávalo, že tento krok učinil model prakticky neslepitelným. Vyztužení některých dílů bylo nutné, tvůrci později uváděli přesně ty díly, které si o to říkaly.
I dnes se bez tohoto kroku neobejdeme, proto by bylo dobré vědět, že podlepování celé stránky (když už je to vyžadováno) je poměrně obtížný proces. Jde totiž o to, v poměrně krátké době rozetřít ideálně lepidlo, a pak dosáhnout toho, aby se podařilo vše řádně zatížit. Tvorba varhánků či vzduchových bublin je velmi nemilá a ztíží vám práci.
Proto je lepší volit možná zdlouhavější, ale efektivnější řešení – podlepovat díl po dílu, nahrubo jej vystřihnout a spojit s příslušným papírem (obyčejný kancelářský, karton či jiné formy). Bezesporu dosáhnete lepšího výsledku. A nezapomínejte, že podlepený díl – jedno jak veliký – potřebuje určitou dobu k ideálnímu zaschnutí. Nejlepší je tedy podlepit všechny části, které to potřebují a nechat je pod zátěží proschnout několik hodin či přes noc.
Částečné retušování
Na žádném modelu nevypadají dobře bílé plochy – jejich retušování si popíšeme později. Je nutné postupovat s rozmyslem a některá místa, která by se později „zamalovávala“ komplikovaně, si pro jistotu upravit ještě před lepením. Záleží to zase na šikovnosti, ale určitě se tento krok uplatní při retušování „svítících“ hran, například při práci s plastickými okny ve stavbách.
Z vlastní zkušenosti vím, že k nim se pak dostanete i tím nejmenším štětečkem málo pohodlně a ještě hrozí nebezpečí, že jím „sáhnete“ do míst, kam by se barva neměla dostat. Proto je dobré si rozmyslet, co se vyplatí obarvit, než se díly definitivně spojí.
Lepení vystřihovánek
Lepení vystřihovánek je záležitost většinou nevratná, proto určitě raději několikrát proveďme takzvané sestavení „nasucho“. Není ostudou opakovaně bez lepidla vyzkoušet, jak na sebe dané díly budou pasovat – nejde jen o to, že si prohlédnete výsledek, ale také si zvolíte postup, jak nejlépe díly spojit.
Každý ví, že jak je jednou patřičná část natřená lepidlem, opravdu jde o čas, a jak se díly spojí, je pak obtížné je trhat od sebe. Ihned po slepení to ještě jde, byť někdy za cenu lehkého poškození (většinou nemajícího vliv na vzhled, odnesou to nejspíš jen chlopně). Právě ono vyzkoušení by mělo takovým malérům předcházet.
S lepidlem pracujme uvážlivě. Všeho moc škodí, takže pokud ho naberete příliš, riskujete, že se vám dostane i tam, kde nemá co dělat. Herkules, s nímž se pracuje nejčastěji, má také tu vlastnost, že je sice dobře roztíratelný, ale poměrně rychle „vadne“, proto je někdy vhodnější si delší plochy – pokud to samozřejmě jde – rozdělit na více kroků. Tady se právě uplatní různé velikosti štětců; každý modelář logicky dojde k závěru, že natírat „desítkou“ titěrné dílky je nesmysl stejně jako pro spojení velkých ploch mít k dispozici „dvojku“.
Znovu připomínáme – čtěte pozorně návod a neskákejte dle vlastního odhadu, protože nejde jen o správné nalepení, ale také možnost se k dílu nějak smysluplně dostat. Nejednou modelář splakal nad výdělkem, když spojil nedočkavě opticky pasující díly a pak do nich nemohl zapasovat další, jenž tam patřil.
Užiteční pomocníci
Většinou zvládneme slepené místo udržet prsty nebo je přitisknout k nějaké rovné podložce. Ovšem nastanou situace, kdy s tímto „arzenálem“ nevystačíme. Je proto dobré mít ve svém pracovním boxu různé pomůcky. Hodí se válečky různého průměru.
My dříve narození jsme obírali mladší sourozence o části zejména dřevěných stavebnic, ale hodí se prakticky cokoli, od různých tyček přes plastové válečky až k věcem mnohdy vzbuzujícím úsměv – jeden modelář dokonce používal pro velké průměry dřevěnou rukojeť odříznutou od vyhozené pánve.
Ke slovu přijdou i špalíky, hranolky – nejčastěji při fixování pravoúhlých spojů. Často využívanou pomůckou jsou různé modelářské svorky nebo docela obyčejné kolíčky na prádlo, i když u nich je jistou nevýhodou poměrně malá styčná plocha, která se může otisknout do slepovaného místa. Není ani od věci mít v blízkosti několik solidních bichlí, tedy mnohostránkových knih, jimiž se dá zatížit nejčastěji podlepená plocha.
Z dávných návodů vybírám ještě využití stavebnic LEGO a podobně – stává se, že je třeba zatížit část sestaveného modelu shora (nejčastěji střechu u staveb). Pak se hodí sestavit právě z kostiček pomocné sloupky a na ně položit nějaký předmět, jímž vystřihovánku zatížíme – Lego či jiné segmenty jsou vhodné kvůli proměnitelné výšce. Podobného efektu lze samozřejmě dosáhnout i jinak, vždy je třeba dbát na to, aby zátěž byla patřičně stabilní a nezměnila vám model ze 3D na pouhou placku.
Jak na kola
Jestli bylo něco pro modeláře prokletím, pak to byly „nekonečné“ chlopničky u kol. Stříhat je se nechtělo nikomu a největším peklem pak byla varianta, kdy nebyly na pláštích, ale na kolech samotných. Pamatuji si několik borců, kteří se tento problém snažili vyřešit entlovacími, tedy zubatými nůžkami, ale nefungovalo to kvůli příliš velkému úhlu zubů.
Existuje způsob, jak se onomu nekonečnému stříhání trojúhelníčku vyhnout. Neříkáme, že je o mnoho rychlejší, ale určitě účinnější. Ze čtvrtky si nastříháme pásky stejně silné jako plášť a pak je navíjíme na osu (nejčastěji špejli). Pokud ji budeme patřičně „utahovat“, není nutné ji neustále natírat lepidlem, ale pečliví tvůrci samozřejmě mohou tuto pojistku udělat.
Takové kolo má výhodu, že se nepromáčkne a samotný model je pak i stabilnější. Je třeba hlídat přikládáním bočnice sílu kola, abyste neměli kolo větší, než je třeba. Doporučujeme si udělat záznam, kolik pásků jste u prvního kola použili a podle něj si pak připravit pro každé další patřičný počet.
Existují plastické bočnice kol, vytvářené takzvaným bombírováním, tam by tento způsob šel použít obtížněji, protože se předpokládá, že se na natočený pásek kola jenom přilepí, což by u plastického provedení dost dobře nešlo. Ne nadarmo se ale říká, že jsou modeláři natolik chytré hlavy, že na nějakou možnost přijdou.
Rady na závěr
Zvláště tvůrci staveb, ale i jiných papírových modelů, musejí pracovat s poměrně velkými plochami. Občas jim autor vystřihovánky pomůže nějakým žebrem nebo přepážkou, ale většinou hrozí prolomení či zkroucení většího dílu. Je proto dobré tomu předejít podlepením dané části kartonem – silnější papír, třeba čtvrtku, nelze docela doporučit, protože i ta by se mohla zkroutit.
Jde především o rovnost plochy samotné, proto není nutné podlepovat ještě nezpracovaný díl – stačí vystříhat přibližné tvary a nalepit je na rub zdí, dlouhých boků lokomotiv, kosmických těles a podobných částí. Má to ještě jednu praktickou výhodu – můžete rozpracovaný model bez větších potíží držet a nehrozí nebezpečí, že si ho nedopatřením promáčknete.
Vyvarujte se některých nebezpečí – třeba používání vteřinového lepidla si raději prověřte na nějakém odstřižku, abyste zjistili, zda se lepidlo „nepropije“ skrz nebo neudělá neodstranitelné fleky. Pozor na tradiční Kanagom, ten podstatně rychleji zasychá a zanechává nehezké ztvrdlé stopy, pokud vám ukápne jinam, než má. A konečně, při práci s lepidly důsledně vymývejte štětce, protože se ztvrdlou hroudou se vám danou chlopeň či díl rozhodně nepovede natřít tak, jak je potřeba.
