Formule Shadow DN3/DN3B
Americká stáj Shadow vstoupila do světa F1 v roce 1973. Nedá se říci, že by byla pouhou závorou na chvostu startovního pole. V první sezóně dosáhla na dvě třetí místa a v Poháru konstruktérů jí mnoho nescházelo na slavné Ferrari.
Pro rok 1974 angažovala stáj úspěšného Petera Revsona a nadějného Jean-Pierre Jariera. Tento rok byl nakonec ve znamení barvy, která se odráží i v názvu týmu (shadow=stín, tedy černá). Po dvou závodech se při testech v jihoafrické Kyalami zabil Revson, zaječí úmysly projevil konstruktér Southgate a za mrtvého Američana se dlouho nedařilo najít náhradu. Krátkodobé angažmá přijal Brit Brian Redman, po něm vyzkoušel šéf týmu Don Nichols neznámého Bertila Roose, aby se nakonec ustálila dvojice Jarier-Pryce, která absolvovala ještě další dvě sezóny.
Právě model Redmanova vozu si můžete postavit ze sešitu M.A.S.S. 024. Jak už u tohoto vydavatele bývá zvykem, je možné zvolit i alternativu, která je unikátnější – nabízí se možnost si slepit Shadow DN3 ve specifikaci B – tato varianta jela jen dva závody na počátku roku 1975. V obou případech seděl za volantem Pryce.
Formule March 811
Firma March zvláštní několika návraty a odchody z F1. Na počátku Max Mosley vytvořil značku s cílem své vozy především prodávat. Což se do jisté míry dařilo, protože March byl k mání a této skutečnosti využily některé týmy (Tyrrell, Williams, Hesketh) stejně jako jednotlivci (za všechny jmenujme Artura Merzaria). Roku 1977 značka v šampionátu F1 totálně propadla. Mosley se rozhodl jí z F1 stáhnout a soustředit se na nižší kategorie, zejména F2.
K prvnímu vzkříšení March došlo v roce 1981. Jeden z "pozůstalých" Marchu, konstruktér Robin Herd, spojil síly s majitelem týmu RAM Johnem Macdonaldem. I přes přítomnost silných sponzorů (pivovar Guiness, bankovní dům din a výrobce cigaretových papírků Rizla) však setrvávali oba piloti (Salazar a Daly) v poslední výkonnostní skupině. V polovině sezóny přišel radikální řez, v týmu zůstal jenom Ir Daly a úroveň se mírně zvedla. Nicméně March 811 žádnou velkou díru do světa neudělal.
Proto může být zajímavé postavit si i méně úspěšný vůz. V sešitu M.A.S.S. 022 najdeme opět dvě verze, lišící se tentokrát barevným provedením. Varianta z Grand Prix Velké Británie je zajímavá tím, že v tomto závodě dosáhl typ 811 vůbec nejlepšího výsledku. Provedení z Grand Prix Kanady je vyvedeno v duchu barev sponzora Rainbow Jeans, tedy jak název napovídá, v duhové škále.
Formule Lotus 95T
Geniální tvůrce Lotusu Colin Chapman zabředl na přelomu let 70. a 80 let minulého století do určité krize, když se mu nepovedl očekávaný zázrak v podobě Lotusu 80. Týmu chyběly výsledky a tři roky se nepodařilo vyhrát žádný závod. Na sklonku roku 1982 předčasně zemřel Chapman. Stačil však naznačit cestu dalšího vývoje vozů Lotus. Jeho nástupcem se stal francouzský technik Gérard Ducarouge, který opět vracel Lotusy tam, kam patřily – na stupně vítězů a posléze i na ten nejvyšší. V klasické éře této značky šlo o poslední vzepětí.
Lotusy, kterým se s ohledem na křehkou konstrukci říkalo "létající krabice od bot", jsou nejčastěji spojovány se značkou John Player Special (černozlatá barva jim také vynesla titul "černé rakve"). Typ 95T byl také vyveden v tomto zbarvení a oproti předchozím typům znamenal posun kupředu. Byl osazen turbomotorem Renault a piloti de Angelis a Mansell na něm šestnáctkrát dojeli na bodovaných příčkách, z toho šestkrát na stupních vítězů. Nikdy ale nebyli lepší než třetí (jedno de Angelisovo druhé místo byl výsledek diskvalifikace pilota před ním). Mansell si na tomto voze vyzkoušel i jízdu na čele startovního pole.
Sešit M.A.S.S. 023 přináší model vozu Nigela Mansella, který ohromil soupeře v ulicích Monte Carla a krátce i vedl, ovšem skončil na svodidlech po Britově chybě. Druhá verze vozu je z Grand Prix Německa – ovšem v tomto sešitě jsou varianty pro oba piloty z obou závodů, takže si modelář může vybrat jednu ze čtyř verzí.
