Je označován za milník amerického automobilismu nebo také auto, které "postavilo USA na kola". Bylo totiž finančně dostupné. Řeč je o Fordu model T, kterému se říkalo Plechová Líza (Tin Lizzie) nebo také méně lichotivě Flivver (Kraksna). U něj se promítl zcela nový přístup k výrobě, ruční práce totiž nahradila montážní linka. Pikantní určitě je, že "téčko" kromě konstruktéra C. H. Willse dávali dohromady dva přistěhovalci z Maďarska – Józef Galamb a Eugen Farkas.
Nepřekonatelný výkon Fordu
Za devatenáct let výroby (1908-1927) vyjelo z továrny 15 007 033 vozů. Pětačtyřicet let čekal tento výkon na překonání, o což se zasloužila jiná legenda, německý Volkswagen "Brouk". Můžeme se vsadit, že dalších několik stovek tisíc exemplářů pánové od Forda nezapočítali.
Druhý v pořadí
Čtenáři ABC mohli zajásat nad svým oblíbeným časopisem 6. května 1969, kdy na ně ze stránek šestnáctého čísla ročníku 13 vykoukl právě Ford model T. Autoři Richard Vyškovský-Pavel Blecha tak navázali na první veterán Packard Landaulet (více zde) a nabídli příznivcům automobilů vůz složený z 25 dílků (číslovaných do patnáctky). Tvůrci opět čerpali z kovového "angličáku" v sérii Models of Yesteryear (model Y-1B), ovšem jako u všech dalších autíček na něm byly dobové reklamy – v tomto případě na molitanovou houbičku Champion a drogistické zboží Milo Olomouc.
Papírová Fordka podruhé
Fordka v blíže neurčeném měřítku nectila původní barvy kovového souputnika od firmy Matchbox, což určitě nikomu nevadilo. Po 27 letech se Ford T na stránky ABC ještě jednou vrátil, ovšem jako zelená sportovní dvousedadlová verze. Vytvořil ji už pouze Richard Vyškovský a vyšla v ABC 16, ročník 40.
Kolos Tatra
V mládí spousta kluků obdivovala velká nákladní auta a mnozí snili, jak budou pokud ne rovnou řidiči kamionů, tak aspoň řidiči tatrovek. Vždyť kolik z nich mělo onu absolutně legendární plastovou oranžovou Tatru 148 k dispozici? V ABC se vozy Tatra objevily hned v několika verzích, ovšem ikonickou se stala šestikolová verze, avizovaná na obálce časopisu jako KOLOS.
Tady je potřeba uvést, že toto přízvisko získala vojenská verze 8x8, odlišná od modelu dost zásadně, měla totiž čtyři nápravy a tudíž osm kol. Na stránkách ABC se objevil model verze TP 6x6 Tahač (což je ostatně u samotné vystřihovánky uvedeno). Nic to nemění na věci, že atraktivní, bílooranžový model z dílny dua ŠOK (Václav Šorel – František Kobík) chytil za srdce kluky bez rozdílu věku, o čemž svědčí i značná sháňka v jakési inzertní burze ábíčka, nesoucí název Redakční oznamovatel. Ačkoliv měla tato velice povedená tatrovka tradičně pevná kola a pro dvojici ŠOK typické "krabičkové" pojetí, byl to model, na nějž většina čtenářů ABC vzpomínala ještě dlouhé roky. Pro úplnost dodejme, že Tatra 813 KOLOS/Tahač měla v rodném listě hned dvě osmnáctky: vyšla v čísle 18 ročníku 18, přesně 13. května 1974.
Legenda v oblacích
Vzpomínáte na dobu, kdy byla dvojice Blecha-Vyškovský žádána o model letadla a oni se tehdy bránili slovy "vždyť na něm není kousek rovné plochy!" Samozřejmě ho zvládli připravit, navíc prosekali cestu dalším autorům. Jedním z nich byl i neprávem pozapomenutý Ladislav Müller. V jeho podání vylétl na čtenáře pouhé číslo od výše zmíněné tatrovky zvláštní letoun. Působil značně archaicky a nechtělo se věřit, že byl nasazován do bojů ve druhé světové válce.
Jenže víceúčelový dvojplošník U-2 (neplést se špionážními letouny) byl nesmírně povedený stroj, který nevyžadoval zvláštní nároky na údržbu, závady se daly snadno vyřešit i v polních podmínkách, navíc měl značně tichý chod motoru, a tak ho používal kde kdo. Létal u zemědělců, využívali ho zdravotníci, sloužil jako pozorovací či spojovací letoun, měl dokonce závěs na čtyři bomby, takže mohl způsobit i zmatek v řadách nepřítele. Určitý počet verzí byl dokonce osazen plováky a sloužil u námořníků. V letech 1928 až 1953 se vyrobilo kolem 40 000 kusů.
Létající mezek
Letoun byl za svou dobu existence několikrát přejmenován. Původní označení U-2 se změnilo na Polikarpov Po-2. ještě za války, po smrti konstruktéra Nikolaje Nikolajeviče Polikarpova v roce 1944. V Sovětském svazu byl zase známý jako Kukuruznik (doslova sekáč kukuřice), Němci ho možná trochu posměšně titulovali Nähmaschine (šicí stroj). A dostal se i do análů euroatlantického vojenského paktu NATO, kde měl kódové označení Mule (mezek).
Tajemná inspirace
Kukuruznik v papírovém provedení se objevil v čísle 19 osmnáctého ročníku (27. května 1974). Model zabírající necelé dvě stránky měl přibližné měřítko 1:52, které ovšem nebylo ve vystřihovánce nikde uvedeno. Dá se pouze odhadovat, kde se autor modelu L. Müller inspiroval, ale nejspíš mu za předlohu posloužil kit z Kovozávodů Prostějov, odkud byl Polikarpov distribuován na trh od roku 1970. Odpovídá tomu téměř navlas stejné barevné provedení, liší se pouze kola a některé díly jsou celkem pochopitelně předimenzované.
Pro Müllera to bylo v pořadí páté letadlo, ovšem Kukuruznik s autorským kódem ML-16 byl jeho prvotinou z druhé světové války.
