Vyrazili jste někam za hranice? Zažili jste něco exotického? Chcete se s námi o to podělit? Napište reportáž, pošlete ji emailem a my ji uveřejníme v nové rubrice ZÁŽITKY Z CEST.
Už to bude pomalu rok, co jsem si myslela, že se můj sen nesplní. Chystala jsem se na roční pobyt do Japonska, přípravy vrcholily, do odletu zbývalo jedenáct dní. A pak se stalo to, co otřáslo nejen Japonskem, ale celým světem. Obrovské zemětřesení s ničivou vlnou tsunami způsobilo zkázu části východního japonského pobřeží, ale i mých snů. Žila jsem, byla jsem v bezpečí doma v Praze, ale můj smutek byl obrovský. Celé dny jsem proseděla na zabalených kufrech a na internetu sledovala, co všechno se v daleké zemi odehrává.
Pak ale uplynulo několik měsíců a můj odlet do Japonska se konečně stal realitou. Bylo mi sedmnáct a spolu s dalšími třemi středoškolskými studenty z různých koutů České republiky jsem díky mezinárodní organizaci AFS odletěla do Tokia. Pak mě čekala dlouhá cesta šinkanzenem na jižní cíp ostrova Honšú, kde se malé městečko Aio Futajima mělo na rok stát mým domovem.
Všechno nové
Přišla jsem do nové školy, do rodiny, kde se mluví jen japonsky, a byla jsem vděčná, že díky studiu na pražském Gymnáziu Jižní Město, kde jsem se čtyři roky japonštinu učila, se mohu se svými náhradními rodiči, bratrem, babičkou a dědou dorozumět. Nebýt toho, že se na GJM japonština už spoustu let vyučuje jako nepovinný předmět, byla bych v prvních chvílích v Japonsku ztracená. Takhle jsem se mohla prakticky okamžitě zapojit do normálního života japonské rodiny, která mě jednoho dne vzala i na zápasy sumó.
Počátky sumó sahají do dávné historie Japonska, a to nejen jako sport, ale i aktivita spojená s náboženstvím a mnohými tradicemi. Název sumó je odvozen od japonského slova sumafu, což znamená bránit se. Historicky můžeme tuto aktivitu vysledovat už v 7. století.
To ale neznamená, že by v dnešní japonské společnosti bylo sumó nějak opomenuto. Opak je pravdou. Ačkoliv se jiné původní japonské sporty jako karate, judo či kendo dostaly i do jiných zemí, kde neustále probíhají turnaje, tak v Japonsku se nejvíce popularity dostává právě sumó. Nevím o tom, že by judo mělo v Japonsku vlastní televizní kanál, který by od rána do večera vysílal souboje v přímém přenosu. Sumó takový kanál má. V době zápasů, což je šestkrát ročně, se vysílá každý den.
Vyhoď soupeře
Při zápase sumó je cílem vyhodit soupeře pomocí některého z 48 povolených chvatů z kruhu o průměru 4,5 metru nebo ho donutit dotknout se zápasiště jakoukoliv částí těla, jinou než jsou chodidla. Já jsem dokonce viděla zápas, kdy rozhodčí nevěděli, kdo vyhrál, a teprve po zhlédnutí kamerového záznamu zjistili, že jeden zavadil svým účesem o zem o trošičku dříve, než ten druhý, a prohrál. Takže i vlasy se počítají. Další možnost prohry je, když se zápasníkovi rozváže fundóši (to jsou ty obří „plenky“).
Profesionální zápasy se konají ve čtyřech japonských městech - Tokiu, Nagoye, Osace a Fukuoce. Nejblíže mému japonskému bydlišti je město Fukuoka ležící na sousedním ostrově Kjúšú. Proto jsem velmi uvítala možnost do Fukuoky jet a turnaj sumó vidět na vlastní oči.
Zápasy probíhají ve speciální hale pro sumó. Uprostřed je pouze jedno zápasiště zvané dohyó. Souboje začínají již v ranních hodinách, ale my jsme se do haly dostali až někdy kolem poledne. Museli jsme ujet cestu trvající tři hodiny. Když jsme přišli, tak tam byla opravdu jenom hrstka lidí. Ráno se totiž konají souboje zápasníků nižších úrovní, a teprve k večeru přijdou na řadu ti nejlepší. Z toho důvodu prázdnota v hledišti nebyla zas takovým překvapením.
Proces každého boje probíhá naprosto stejně. Protáhnout nohy, zírat na protivníka jako na kus bláta, rituálně očistit bojiště solí a připravit se na pokyn k boji. Sumó zápasníci jsou neuvěřitelně rychlí a neuvěřitelně silní. Čím více zápasů jsem viděla, tím více jsem chtěla vidět další. Někomu mohou jejich přípravy připadat dlouhé, ale když souboj netrvá ani minutu (většinou končí během několika sekund), tak by to bez těchto příprav působilo poněkud zvláštně. Než byste se rozkoukali, byli by zápasníci pryč.
Lehká váha 98 kg
Hlavním důvodem, proč jsem se na tyto konkrétní zápasy ve Fukuoce přijela podívat, bylo to, že mezi nejlepší padesátkou zápasníků se nachází i český krajan Pavel Bojar, spíše známý jako Takanoyama (Shuntaro). Ze všech zápasníků je asi nejlehčí (98 kg - nikdo jiný nemá pod 100 kg), a stále můžete vidět jeho vypracované svaly. Je úžasné, že ačkoliv je v porovnání s ostatními velmi lehký, a těžší jedinci by ho měli snáz porazit, dokázal se díky svým schopnostem probojovat až tam, kde se nachází dnes - mezi padesátkou nejlepších. Ten den Takanoyama bohužel prohrál, takže náladou příliš neoplýval, ale podařilo se mi, že jsem s ním dokonce mohla prohodit pár slov v rodném jazyce a popřát mu do budoucna hodně štěstí.
Věděla jsem, že na zápasy jedeme s panem učitelem ze školy, která vychovává sumó zápasníky, a že se nám snad podaří jít do jejich pokoje a chvilku si popovídat s rodákem z Yamaguchi (prefektura, ve které bydlím), Toyohibikim. Myslela jsem, že po zápase půjdeme do nějaké místnůstky, ve které se borci psychicky připravují na zápas, a že během několika minut bude konec, ale ono ne.
Jako doma
Pokojem bylo myšleno místo, kde oddíl zápasníků spí, jí, trénuje... prostě a jednoduše žije. Jenom ti opravdu nejlepší mají možnost mít vlastní pokoj. Přivítalo nás asi pětadvacet polosvlečených mužů, kteří všichni byli tak obrovských rozměrů, že i hroch by si mohl připadat jako tintítko. Uvedli nás do největší místnosti, která opravdu nebyla moc velká (přirovnala bych to tak k jedné až dvěma třídám ve škole).
Usadili nás okolo obrovitánských kotlů, ve kterých bylo tradiční jídlo sumó zápasníků: čanko nabe (vysoce kalorický zeleninový vývar s několika druhy masa, zeleninou, tofu a mnoha dalšími ingrediencemi). Jestli doma má náš největší hrnec deset litrů, tak takovýto kotel musel mít litrů minimálně třicet a to ty kotle byly tři. Ale to nebylo jediné, čím nás přivítali. Doslova hromady smažených ryb, krevet a jiných jídel, o kterých se může jenom zdát, prohýbaly titěrné stolečky.
Ačkoliv je u Japonců známé, že pivo nepijí jako Češi v půllitrech, ale ve třetinkách, tak tady se pivo pilo z misek, které se do jedné ruky opravdu nevešly. Jak to tak bývá, sportovci alkohol pít nesmí, a pivo tedy nakonec pili jen tři lidé, co měli to štěstí, že jim bylo více jak dvacet let a nemuseli poté řídit auto. Říká se, že sumó zápasníci vypijí neuvěřitelné množství piva, ale tady opravdu nikdo nepil.
Bezvadná atmosféra
Jídlo zápasníků sumó má obrovskou energetickou hodnotu, aby mohli pořádně přibírat na váze. Mezitím co já jsem po jedné misce čanko nabe byla přejedená k prasknutí, Toyohibiki si nandával třetí. Když přestanou zápasit, jde jim hmotnost trochu dolů, ale zase prý ne moc. Jsou zvyklí hodně jíst, a to se jen tak nedá změnit.
Atmosféra byla naprosto bezvadná a ačkoliv má znalost japonštiny zatím nebyla nic světoborného, dokázala jsem si popovídat a dostat odpovědi na své otázky. Dostalo se mi i té pocty, že jsem si mohla sáhnout na jejich „vypracovaná“ těla a opravdu jsem čekala, že ruka se mi propadne do hromady tuku, ale ne. Břicho bylo pevné jako kámen. Sice na sobě mají neuvěřitelné množství tuku, ale pod tím vším jsou ještě neuvěřitelnější svaly.
Ten den byl opravdu jeden z nejlepších, co jsem v Japonsku zažila, a nikdy na něj nezapomenu. Dokonce jsem se seznámila s teprve začínajícím osmnáctiletým bojovníkem, nazývaným Houkanyama, který byl natolik hodný, že mi odpověděl na mé otázky.
Proč jsi začal?
Už odmalička mě to fascinovalo.
Váha?
Mám něco okolo 140 kg. Ale snažím se přibrat víc. Sice při zápase hlavně záleží na obratnosti, síle a schopnostech, ale váha nikdy není na škodu. Většinou hodně lehcí zápasníci mají problémy při zápasech s těžkými, protože to je jako když jde klokan proti nosorožci.
Výška?
178 cm. Jen o 3 centimetry méně a nemohl bych zápasit. Minimální výška je 175 cm. Můj kamarád se taky chtěl stát zápasníkem, ale nemá ani 170, tak se tomu dál nemohl profesionálně věnovat. Sumó je pro něj stále důležité, tak našel jinou cestu, jak se dostat do tohoto světa. Teď je ten, co je u zápasů, zametá dohyó, podává ručníky a podobně. Zní to dost podřadně, ale je to docela důležitá práce. Dokonce se i objevuje v televizi.
Jak máš dlouhé vlasy?
Asi na prsa. Musel jsem si je hned po nástupu do profesionální ligy nechat narůst. Je to součástí tradice.
Musíte tyhle historické účesy nosit pořád?
Ano, na veřejnosti ano. Je po nás požadováno, abychom měli vždy vlasy vyčesané do čonmage. A dokonce i nosit kimono.
To je pravda, když jsem jela na zápas, tak se to jenom hemžilo zápasníky v kimonu.
Je to proto, abychom byli hned odlišeni od ostatních lidí a každý nás na ulici poznal. *smích*
Jak vypadá tvůj klasický den?
Ráno vstávám okolo šesti ráno. Někdo vstává dřív, například v pět nebo ve čtyři, někdo zase později. Je to většinou podle hierarchie oddílu.
Slyšela jsem, že ti mladší a ještě ne moc zkušení zápasníci, dokonce nejedí snídani.
Co se snídaně týče, tak snídani tady nejí nikdo. Tréninky můžou být tak náročné, že se často chce zvracet. Proto žádná snídaně. Po tréninku se jde do sprchy a hned poté vařit oběd. Jelikož patřím k těm nejmladším, tak to je i mou povinností. Pak se opět trénuje a poté zase vaření, teď už večeře, která je největším jídlem dne. Po večeři máme volný čas. Samozřejmě během zápasů, takovýto klasický den vypadá trochu jinak.
Co děláte při tréninku?
Většinou to jsou různé cviky na posílení těla, neustálé opakování stálých pohybů, jako jak správně odstrčit protivníka, a také cviky na dosáhnutí vysoké ohebnosti, hlavně ve spodní části těla. Samozřejmě nechybí zvedání činek... ty svaly se nějak vytvořit musí. A potom jakýsi boj s dřevěným sloupem. Další důležitou součástí tréninku je to, jak správně spadnout. (smích)
Kolik kilo dokážeš uzvednout? Osmdesát? Víc?
Ani přesně nevím. Přeci jenom v sumó nejde ani tak o to uzvednout a přehodit protivníka, jako třeba v judo, ale spíš mít dostatečnou sílu ho odstrčit nebo srazit k zemi. Ale 80 kg není problém. Při trénincích v posilovně zkoušíme zvedat i 200–300 kg.
Co pro tebe Sumó znamená?
Je to pro mě práce, která mi přináší potěšení, protože dělám něco, co mě baví. Znamená to pro mě naprosto všechno. Dělám všechno co můžu, abych se zdokonalil a mohl vydělávat víc. Před čtyřmi lety mi zemřel táta, takže je teď na mně, abych se postaral jak o maminku, tak mladší sestru.
Plány do budoucna?
Chtěl bych se dostat alespoň do Makúči sekce, která je složena z asi čtyřiceti nejlepších zápasníků. A také už i plat je velmi dobrý. Já momentálně vlastně ani žádný výdělek nemám, jsem ještě pořád jakýsi žák, a dostávám spíš něco jako kapesné. *smích* Navíc sumó zápasníci kvůli různým zdravotním problémům většinou končí svou kariéru kolem čtyřiceti let, takže čím dříve se dostanu do lepší sekce, tím lépe.
