Daniele, co si mám představit pod pojmem bicí souprava?
V podstatě bicí nástroje to je obecné, to můžou být i to, co mají černoši - konga, bonga, no a jinak jsou klasické bicí, co jsou v kapele, na ty hraju já – souprava.
Jak ses k tomuto hudebnímu nástroji dostal?
No, táta hrál v kapele a vlastně tam měl bubeníka, s tím jsem byl velký kamarád, a když jsme byli na nějaké akci, byli mi 3 roky, tak mě k tomu pustil a od té doby jsem mlátil do všeho, do kýblu, hrál jsem prostě furt. Potom jsme zavolali panu učiteli a on říkal, že bere až od 10 let. Takže já jsem byl docela smutný a pak jsme tam nějak zabloudili do té sokolovny, kde on má tu učebnu, no a my jsme tam šli a pak jsme ho tam potkali a on říkal: „Tak já si tě vyzkouším,“ tak já jsem tam šel a něco jsem mu tam zahrál, co jsem si tak cvičil. On říkal: „Hele, ty na to máš talent, já tě vezmu už teď“. Tak já jsem byl strašně rád. Tak jsme začali nakupovat paličky, malý bubínek jsem dostal a cvičil jsem si na něj etudy.
Neříkej mi ale, že bydlíte v panelovém domě?
My máme normálně rodinný dům, ale dřevěný – srub. Tam se to tak krásně rozléhá, rodiče vždycky utíkají na zahradu, když já vždycky říkám: „Já jdu hrát,“ a oni řeknou „Jo, tak my jdeme na procházku“.
Takže sousedi si nemusí pořizovat rádio?
Sousedi, ty většinou se zadeklují zase pro změnu doma, ty vůbec nevylézají, protože táta vždycky říkal: „Já jdu nakupovat a slyším to až támhle, jak hraješ“, to prostě strašlivě duní celý Želivec.
Jaký styl rád hraješ?
No tak, v podstatě jak se to vezme. Já mám ten rock, big beat a to hraju sem tam, jinak country, to výjimečně, ale už to nikdo moc neposlouchá. Když si vezmu Žlutého psa, tam hraje můj pan učitel, tak si ho pustím a snažím se to napodobit. Jsem proti panu učiteli ale ještě „takovejhle malinkatej“.
Neboj se, brzy pana učitele dorosteš J, ale zaujala mě ta tvoje country, kdo je takový tvůj vzor?
No v podstatě jenom ta tátova kapela, protože prostě mně se to líbí, jak hrají. Já se s tím nějak zvlášť nezaobírám, nekoukám na ty hvězdy, kteří hrají country v těch O2 arénách, já jsem se spokojil támhle s vesnickou kapelou a hraju jejich písničky. Já si to vždycky pustím do sluchátek a hraju s tím, protože ty písničky znám a prostě mě baví.
Tak to je skvělé a zkoušíš třeba i skládat?
No, někdy když jako třeba už mě ty písničky nebaví, tak prostě si říkám hergot, to už mě nebaví, už to hraju furt, tak si někdy noty vezmu, někdy si to nahraju jen ty bicí, a zahraju nějaké ty „kraviny“. Táta vždycky přijde: „Ježišimarija, to se nedá poslouchat, stačí“.
Už máš za sebou nějaké úspěchy?
Vlastně, kdybych jako nevyhrál krajské kolo, okresní kolo a celostátní kolo soutěže MŠMT ve hře na bicí nástroje, tak bych tady nebyl ve Zlatém oříšku, ale tak bylo to vlastně bezva. Jinak jsem to přežil ty soutěže, všechny jsem je vyhrál, takže jsem byl rád. Ve škole na mě koukali jako na marťana. Já hraju na bicí, ty hraješ na bicí? No a mám za sebou už tři soutěže. Fakt? Úplně na mně koukali.
Chtěl bys mít třeba někdy vlastní kapelu?
Určitě bych chtěl mít strašně dobrou kapelu, jezdit po světě, no po světě ani ne, ale být hodně dobrým bubeníkem, mít fajnovou kapelu, v těch O2 arénách by se mi líbilo, když jsem koukal ještě na Lucii, kde mě zajímal Koller, jak hraje, tak to se mi líbilo. Ten hraje špičkově, že jo, to by se mi fakt líbilo, takhle někde hrát. I v té O2 aréně, ty jo. Ti lidi tam prostě zpívají s tou kapelou, to je úplně neuvěřitelný. Takový sbor vlastně nikde neseženu.
Já ti držím palce, nejdříve teda k tomu Zlatému oříšku čtenářů ABC a pak k té O2 aréně.
Jasný. Tak děkuju.
Díky. Ahoj.
