Martine, který koníček tebe okouzlil?
Já hraju na bicí. Zkrátka si tluču do bubnů.
V kolika letech tě napadlo, že si sedneš za bicí?
Mně se líbila tátova kapela, asi když mi byly tři roky a tak jsem ho furt otravoval, aby mi to pouštěl, hlavně se mi líbilo bicí, jak tam hrajou.
Co hraje táta za styl?
On je to spíš takovej rock.
Tam si bubeník přijde na své, co?
No tam jsou docela lehký rytmy, ale u metalu už je to něco jiného.
Říkal jsi mi, že jsi začal ve třech letech. To byl každý buben větší než ty.
Tak já jsem ve třech ještě nehrál, to se mi jen líbilo, já začal hrát až v šesti.
Co je na bubnování nejtěžší? Kolikrát si říkám, jak je možné, že se tomu bubeníkovi nezamotají ruce s těmi paličkami.
No, to musíte mít dobře vytrénovaný zápěstí, prostě cvik, musíte cítit, jak ty bicí jdou, pak už je to lehký, pak už všechno zahrajete rychle.
Už hraješ celkem dlouho, jaké máš už úspěchy?
Vyhrál jsem krajské i celostátní kolo soutěže na bicí nástroje, 150 koncertů v Americe a to je asi tak všechno.
1. místo v celostátním kole na bicí
Jak ses s bicími dostal do Ameriky?
Mně když bylo pět, tak jsme tam byli na dovolený a táta si tam všimnul, že ten rock a ten metal, co se nám líbí, tak se tam hodně poslouchal, tak si řekl, proč tam nejet a nezahrát tam. A měli jsme docela úspěch.
Jaký je rozdíl mezi koncertováním v České republice a v Americe?
Tak v Americe, když jsme tam hráli, tak tomu říkali jamy, to znamená, že je tam nějaký hudebník a ten tam hraje a vy se k němu můžete připojit a můžete s ním hrát, anebo ho třeba vystřídá jiná kapela. A v Česku to děláme tak, že máme rovnou zařízenej koncert.
Hraješ rock, metal, chtěl bys to hrát i tak za dvacet let?
Já bych chtěl bejt nejlepší bubeník na světě, chtěl bych mít turné se svojí nejoblíbenější kapelou a taky bych chtěl mít svoji vlastní kapelu.
Co pro to musíš udělat, abys byl nejlepším bubeníkem na světě?
Hlavně trénovat techniku na ruce i na nohy a hrát pomalu, abych potom zahrál všechno rychle a učit se poctivě.
Tomu nerozumím – hrát pomalu, abych potom všechno zahrál rychle.
No, my hudebníci, když hrajeme pomalu, tak jsme víc roztrénovaní a pak můžeme hrát i rychle. Tím pomalým hraním si vlastně všechno nahmatáváme.
Hraješ ještě na nějaké jiné hudební nástroje?
Zpíval jsem, chtěl jsem hrát na kytaru, ale akorát jsem si amputoval malíček, tak z toho sešlo, takže taky hraju na nervy svým rodičům.
Jak dlouho musíš denně trénovat? A trénuješ vždy s láskou anebo taky někdy s donucením?
No, kdo by rád cvičil techniku s láskou, to musíte bouchat podle metronomu a to nikoho nebaví. Ale když mám hrát písničky, nebo to co mě baví, tak to trénuju s láskou.
Tak já ti moc děkuji za rozhovor, ať se staneš nejlepším bubeníkem světa a ať vyhraješ Zlatý oříšek čtenářů ABC.
Děkuju.
