Hlasování v anketě Zlatý oříšek čtenářů ABC začíná ve čtvrtek 1. července a končí 31. srpna 2021. Hlasuj tady:
Proč si říkáte Lubiňáčci?
Protože všichni pocházíme z vesnice Lubina u Kopřivnice, proto Lubiňáčci.
Jaký je váš společný zájem?
Pomáhat druhým – dětem, zvířatům, starým lidem, nemocným dětem i dospělým, lidem bez domova - prostě všem, kteří pomoc potřebují.
Proč zrovna charita?
Všechno začalo v hodinách etické výchovy, které učí naše paní ředitelka a ta přišla s nápadem pomáhat druhým. Pomoc a charita byla i v předmětu etická výchova, paní ředitelka řekla, že si o tom nebudeme jenom povídat, ale že zkusíme pomoc uskutečnit společně.
Nejlepší na tom bylo to, že jsme nejenom vybrali peníze na nákup českých knížek a sami je nakoupili a potom je odvezli a předali přímo v zemích, kde jsou české školy a učí se čeština.
Co všechno si představujete pod pojmem charita?
Pomoc druhým bez toho, že za to něco chceme.
Myslíte si, že každý v životě může nějakým způsobem pomáhat?
Může pomáhat úplně každý. Jenom musí chtít.
Jak například?
Pomoct rodičům při práci doma, svým spolužákům, když potřebují.
Co všechno děláte vy?
Každoročně se zapojujeme do projektu - JSEM LASKAVEC - SVĚTOVÝ DEN LASKAVOSTI Nadace Karla Janečka, kdy se ve třídách domluvíme, jakou aktivitu si vybereme. Třeba pomoc pejskům v místním útulku, malování obrázků pro lidi s LSN v Kopřivnici, každoroční předvánoční vystoupení pro děti v Dětském centru Motýlek, v Kopřivnici, vystoupení v Domově důchodců.
A potom se dělá ve spolupráci se Studentským dobrovolnickým klubem ADRY ve Frýdku - Místku „Sociální šatníkŮ, kdy nejenom naši rodiče, ale i lidé z okolí nosí do školy oblečení, lůžkoviny, knížky, hračky a kuchyňské spotřebiče pro ty, kteří to potřebují.
Před dvěma lety jsme také uspořádali sbírku zimního oblečení, lyží a lyžáků pro děti českých krajanů z vesnice Svatá Helena v Rumunsku, aby mohly odjet lyžovat.
Několikrát ročně ve škole děláme pro spolužáky, rodiče, ale teď už i pro širokou veřejnost SVAČINKOVÉ DNY. Vždy děti s rodiči z jedné třídy upečou, navaří a přichystají svačinky na daný den, které se prodávají za symbolickou cenu 5 Kč. A z těchto peněz se nakupují knížky, hry a učebnice pro děti českých krajanů.
V září jsme, ještě před tím, než zavřeli školy, společně s malotřídní školou v Závišicích ušili přes 400 roušek pro děti českých krajanů, pro které si osobně přijela česká paní učitelka v Daruvaru Naďa Sviderková
Roušky doopravdy šily všechny děti z naší školy – od 1. do 5. třídy. Malí stříhali, navlékali gumičky, ti starší šili na šicích strojích, které nám půjčily paní učitelky. Je to dobrý pocit vědět, že naše roušky teď nosí děti v Chorvatsku.
Která z činností vás v poslední době nejvíce potěšila?
Šití roušek pro ostatní děti.
Sdružujete se sami nebo pod nějakým vedením?
Jsme - nebo byli jsme – žáci naší lubinské malotřídní školy. A všechno děláme s paní ředitelkou a paní učitelkami naší školy.
Koho prvně napadlo, že začnete pomáhat?
Paní ředitelku Ivu Davidovou. Všechny nás učila v předmětu Etická výchova, a tam nám jednou vykládala o svém kamarádovi, který odešel učit české děti v české vesnici v Rumunsku. A ona se tam jela podívat.
Řekla nám, že tam děti žijí úplně jinak než my, že jim ve škole chybí knížky a hry a že bychom jim mohli pomoci. Tak jsme začali dělat svačinkové dny a paní ředitelka nám řekla, že nic posílat poštou nebudeme, aby se to neztratilo, že to osobně těm dětem dovezeme.
A tak jsme jeli s paní ředitelkou do Rumunska – byli jsme tam dvakrát - další rok jsme vyrazili do Srbska, potom do Chorvatska. Nejvíce toho bylo pro české děti na Ukrajině, ale tam nás paní ředitelka nevzala. Jela na Ukrajinu sama, protože tam právě nebylo moc bezpečno. Ale dovezla nám ukrajinské bonbony.
Máte nějaké úspěchy, a pokud ano, jaké?
Byli jsme oceněni v soutěži Brána k druhým, kdy jsme s naším projektem Slabikář pro každého obsadili 2. místo. Také jsme dostali Cenu Gratias Tibi a za odměnu nás pozvali do České televize v Praze. Od města Kopřivnice – zřizovatele naší školičky – jsme dostali Čestné uznání.
Asi nejlepší ocenění pro nás děti ale bylo v Chorvatsku, když jsme přivezli pomoc pro České besedy a školy, kde se vyučuje čeština. V Daruvaru, což je středisko Čechů v Chorvatsku, nás přijal poslanec chorvatského parlamentu p. V. Bílek. Poděkoval nám tím, že nám zaplatil půldenní pobyt v místních lázních, a tak jsme se v květnu mohli vykoupat všichni i s paní učitelkami a potom nás pozval na oběd do místní restaurace na typicky chorvatské jídlo.
Odměnou pro nás bylo, že jsme všechno mohli sami dovézt dětem a předat, poznat jejich školy, spali jsme u nich v rodinách. Takže jsme pomáhali, cestovali a i se učili. To bylo nejlepší.
Proč pomáháte českým menšinám?
Jsme malotřídní škola, děti ve věku 7 – 11 let a ti menší nepotřebují znát cizí jazyk, domluvíme se s nimi česky, není tam jazyková bariéra. Pomoc potřebují, chybí jim nejenom učebnice, ale třeba i výtvarný materiál, mapy a další věci. Jsou to Češi jako my, jenom žijí v jiné zemi.
Co pro vás znamená český jazyk?
Naše řeč, díky které se dorozumíme – a teď už to víme - nejenom v České republice. Řeč, kterou mluvili naši předkové, kteří se potom odstěhovali do různých zemí v Evropě a tam pořád mluví česky. Je fajn, když se česky domluvíte i v Rumunsku, v Srbsku nebo v Chorvatsku.
Jak si svoji činnost představujete v budoucnu?
V roce 2020 jsme měli opět odcestovat do Chorvatska, kde měl proběhnout týdenní pobyt s českými dětmi žijícími v Chorvatsku, ale kvůli pandemii jsme už neodcestovali. Nevíme, jak to bude dál, ale pomáhat budeme určitě stále.
I když byly uzavřené školy, tak se nám v listopadu podařilo realizovat další Světový den laskavosti – 13.11.2020, a pro potřebné jsme nasbírali přes 2 tuny materiální pomoci.
