Hlasovat o tom, kdo vyhraje Zlatý oříšek čtenářů časopisu ABC, budete moci během letních prázdnin na tomto webu.
Honzo, s jakým oborem ty soutěžíš ve Zlatém oříšku?
Tak obor, kterému se věnuji nejvíce a za který soutěžím ve Zlatém oříšku, je astronomie, s tím souvisí fyzika, ovšem uspěl jsem také v biologické nebo zeměpisné olympiádě, takže mám těch oborů víc.
Astronomie, co tě na ní nejvíce láká a co vlastně zkoumáš?
No tak na astronomii mě asi nejvíce láká to, že vlastně můžu popisovat obrovské rozměry. Všechny, většina věcí se prostě zaměřuje na to, co máme tady na zemi, na lidi, co dělají lidé, ale astronomie zkoumá celý ten obrovský rozsáhlý vesmír, ty nekonečné dálky, velkorozměrové struktury a všechno, co si prostě jen můžeme pomyslet a co se ve vesmíru nachází.
A já na ní vlastně zkoumám, mám svůj dalekohled, takže s ním můžu pozorovat ty jednodušší objekty, a jinak si hlavně zdokonaluji své znalosti z astronomie, protože tam je opravdu obrovská škála informací, která se musí zvládat, a to pak zužitkovávám v soutěžích. Snažím se porozumět určitým astronomickým jevům atd.
Kdybys třeba svým povídáním chtěl nalákat kamarády, aby se s tebou začali zajímat o astronomii, čím by měli začít?
No, tak to je trochu složité. Já jsem vlastně začínal tím, že jsme astronomii, když jsem nastoupil na gymnázium, tak to bylo vlastně první téma, které jsme probírali v hodně předmětech, protože se s ní začíná v zeměpisu, biologii atd., no a potom, když přišla další témata v těch předmětech, tak už mě to nějak tak vůbec nezaujalo, a zůstal jsem u té astronomie.
Začal jsem si dohledávat více a více informací, začal jsem si o tom vlastně číst každý den, kupovat si astronomické knížky, jezdit do hvězdárny, do planetárií, a potom jsem se vlastně zapojil do astronomické olympiády. V prvním roce jsem ještě neuspěl, ale když jsem se jí účastnil podruhé, tak to už jsem právě vyhrál národní kolo astronomické olympiády, no a takhle to se mnou šlo.
Takže určitě bych řekl, že prostě nejlepší je se toho nebát a zjistit si o tom nějaké informace, začít se o to zajímat. Jít do planetária, na hvězdárnu a ponořit se do toho oboru, koupit si knížky, anebo se jenom podívat večer na noční oblohu.
Co tě večer na noční obloze nejvíc zajímá?
Tak to je složité. Já jsem vždycky úplně ohromen, když je zrovna hezké počasí, což zvlášť teď v zimě není, proto jsem ohromen, když už je roztaženo a krásná čistá obloha s tisícovkami hvězd, tak to mě prostě fascinuje, podívat se na tu noční oblohu a vidět ty tisíce a tisíce jiných světů.
Máme tam nádherné věci, jako laik když jsem se o astronomii nezajímal, tak jsem viděl jen let zářících teček, ale když se na tu oblohu podíváme trochu cíleně, tak můžeme pouhým okem rozlišit například galaxii v Andromedě, za dobrých podmínek, anebo krásně je vidět hvězdokupa Plejády, a takovéto krásné objekty.
Můžeme vidět, že nějaké hvězdy vlastně vůbec nejsou hvězdy, ale jsou to planety, mají trochu jiný odstín, kterým září, a větší disk, nebo také hvězdy ne všechny jsou jako stříbrné drahokamy, ale jsou i naoranžovělé a mají různé barvy, jak to ve vesmíru je, a stačí se na tu oblohu pořádně podívat a poté vidíme, jak nám vlastně hvězdy utvářejí souhvězdí.
Jako malý jsem si myslel, že vlastně nikdy nebudu moct najít nic jiného, než Velký vůz, ale opravdu ty souhvězdí tam jsou a jsou nádherně vidět.
Jak já jako laik rozeznám planetu od hvězdy?
No, je to složitější trochu, já jako astronom vím, že vždycky prostě se má nacházet tady a tady, má mít ten odstín, ale určitě se dá rozeznat tak, že planeta je velmi jasná, hvězdy takhle jasné nemáme, takže je opravdu jasnější než hvězda.
A v malém dalekohledu už rozlišíme, že to není jenom bodový zdroj světla, ale že je to kotouček, a také nikdy se vlastně nenachází nějak vysoko nad obzorem, ale pohybují se v tzv. rovině ekliptiky, což je tedy dráha Slunce po obloze za jeden rok, takže můžeme ji poznat jednak podle toho, kde se nachází, a také podle toho, že je jasná.
Myslíš si, že existuje někde nějaký život jinde, než na Zemi?
Tak já si myslím, že existuje určitě. Protože i když to vezmeme statisticky, tak vychází, že asi u 30 hvězd naší galaxie by měly být planety s nějakým životem, a konec konců i v naší Sluneční soustavě spekulujeme o tom, že například na ledových měsících, Saturnův Enceladus nebo Jupiterova Europa, tak tam jsou podpovrchové oceány, a tam by mohly být nějaké primitivní formy života, nějaké bakterie atd.
Ale kdybychom se zaměřili opravdu na vyspělý život, tak opravdu ve vesmíru je tolik galaxií a v nich tolik hvězd, že je podle mě téměř nemožné, aby tam někde život nebyl. Ale myslím si, že na něj ještě hodně dlouho nepřijdeme, a kdybychom na něj přišli a potom se s ním nějak setkali, tak by to pro nás určitě neznamenalo nic dobrého.
Proč myslíš?
No, tady tohle už je velice spekulativní, protože my vlastně vůbec nevíme, o co jde, ale určitě by to nebylo přátelské setkání. Buď lidé by určitě na ně začali útočit, anebo by oni byli silnější a začali by útočit na nás a mohlo by to vést k vyvraždění lidstva.
Nebo naopak, kdyby se jednalo o nějakou slabší civilizaci, o její vyvraždění. A vidíme to ze Země, tady je mnoho válečných konfliktů, natož kdyby přišel nějaký nový druh, hned by byli lidé, kteří by si prostě chtěli tyto tvory přivlastnit.
Řekni mi, já se také kolikrát zamýšlím nad vesmírem a pořád sama v sobě nedokážu pochopit, jak to teda je s tou konečností nebo nekonečností. Říkáš několik galaxií, za tou galaxií teda může být další galaxie, další, další, ale přece někdy v životě to musí končit. Nebo ještě ten náš mozek není natolik vyvinutý, abychom si dovedli představit, že existuje nekonečno? Protože my se pohybujeme v tom konečnu.
No, to je trochu složitější, protože vlastně lidé jsou odjakživa naučení zacházet s takovým tím selským rozumem, protože všechno berou podle toho, co máme tady hmatatelného na Zemi, s tím zachází každý den. A to je právě u takovýchto situací na představu strašně náročné, a proto třeba i začátek vesmíru, velký třesk, strašně blbě se představuje.
Prostě nebylo nic, ale ne prázdno, ani to prázdno nebylo, to je strašně těžká představa. Ale s tou nekonečností vesmíru, tak to se dá vlastně vysvětlit tak, že vesmír se nejspíše vlivem temné energie, která tvoří 68 % vesmíru, neustále rozpíná. A proto nemůžeme určit jeho hranici, když se každou sekundu nachází o miliardy světelných roků dále.
Tam je Hubbleova konstanta, která určuje rychlost rozpínání vesmíru, a vlastně všechny objekty se od sebe vzdalují. Je to jako kdybychom měli balonek, na ten nakreslili, když je sfouknutý, tři tečky, a pak ho začali nafukovat, tak se ty objekty od sebe začnou vzdalovat, ty tečky budou dál od sebe.
No a přesně takhle je to s naším vesmírem a ta expanze prostě má obrovskou energii a ten vesmír se rozpíná stále dál a dál a dál. A je to velice těžké na představu, protože do čeho se rozpíná? On se prostě rozpíná do ničeho, tam nic není a nemůžeme si to zase představit ani jako to prázdno. Prostě ale vesmír se neustále rozpíná, a proto nemůžeme nikdy určit jeho konec.
No nicméně je to prostor pro diskusi, protože když jsi mi dal příklad s tím balonkem, tak i když byl vyfouknutý, i když je nafouknutý, tak stále za těmi třemi tečkami něco je. No samozřejmě toto je strašně těžké na představu a vlastně já třeba když to téma studuji, tak prostě si řeknu, že nemůžu se snažit si to představit, ale že prostě takhle to je, tečka, musí se to tak brát.
A nic jiného se s tím prakticky nedá udělat, protože vědecké výzkumy tomu napovídají, ale i to nevíme přesně, protože my máme vlastně hranici viditelného vesmíru, tedy to je taková vzdálenost, vesmír je starý asi 13,8 miliardy let a tady ten viditelný vesmír je rozsáhlý 13,8 miliardy světelných let, protože takovou vzdálenost stihlo světlo za tu dobu existence vesmíru urazit.
No a my teď už těmi velice dobrými přístroji dokážeme dohlédnout, ale nedokážeme dohlédnout na tuto hranici, protože asi až 400 tisíc let po velkém třesku vlastně tehdy vesmírem nepronikalo elektromagnetické záření, začalo pronikat až těch 400 tisíc let po velkém třesku, a to je maximální hranice, kam dohlédneme. Tam vlastně od té doby k nám stihlo to světlo uletět.
A ovšem máme tady hypotetické metody, třeba reliktní gravitační vlny nebo reliktní neutrina, kterými bychom se mohli podívat vlastně až do nějaké doby sekundu nebo dvě sekundy po velkém třesku, což nám potom samozřejmě přinese nové možnosti a nový pohled na zkoumání vesmíru. A je vlastně možné, že zjistíme, že model velkého třesku a nekonečného rozpínání vesmíru je špatný.
Jaké úspěchy máš v astronomii za sebou?
Tak vlastně astronomie - tak tam bohužel nemáme zas až tolik soutěží, ale určitě je tady astronomická olympiáda, což je vlastně ideální pro všechny zájemce o astronomii. A tam právě, když jsem se tam v loňském roce přihlásil, tak jsem úspěšně vyhrál školní kolo, poté jsem byl druhý v krajském kole, ale byl jsem vlastně mezi 25 nejlepšími řešiteli krajského kola z celé republiky.
A poté jsem postoupil do národního kola astronomické olympiády, to se konalo vlastně 10. května, psali jsme ho asi 4 hodiny, skládalo se z teoretické části, z početní části, z poznávání noční oblohy, z astronomické poznávačky atd., a právě to národní kolo jsem vyhrál. Takže jsem vlastně vyhrál 18. ročník astronomické olympiády v kategorii GH, a to je mým největším úspěchem v astronomii.
Rozhovory s účastníky ankety Zlatý oříšek čtenářů ABC najdete tady.
