Co dělat, aby mě moje kamarádka brala za nejlepší kamarádku?

Co dělat, aby mě moje kamarádka brala za nejlepší kamarádku

Ahoj Mourrisone, hraju badminton a mám tam jednu kamarádku, kterou znám už dlouho a beru ji za nejlepší kamarádku, ale ona mě tak nebere. Chodí na vedlejší školu o rok výš a mají tam samé skvělé lidi. Párkrát jsem s ní byla venku před tréninkem, s jejími kamarády ze třídy a školy, a přála bych si, aby mě také brala jako nejlepší kamarádku a brala mě s sebou ven častěji. Celkem si rozumím i s těma lidma, co s ní chodí ven a napadlo mě, že se s nima víc začnu bavit a pak mě budou brát ven oni a tak dále. Ale nevím..... Prosím, poraď mi, co dělat, aby mě taky brala za nejlepší kamarádku nebo jak bych se s jejími kamarády mohla sblížit. Předem děkuji za odpověď. Monika 12 let :)

Odpověď

Ahoj Moniko, ze všeho nejdřív si ujasni, jestli kamarádka z badmintonu je opravdu ta nejlepší. Není to jen kamarádka, se kterou trénuješ, ráda si povídáš a bavíš? Přátelství – a to nejlepší kamarádky mezi sebou mají – je totiž hodně silný vztah. A pozor, buduje se roky. Přátelství znamená, že s tím druhým jsi kdykoli, kdy tě potřebuje, vzájemně si pomáháte, podržíte se v nejtěžších chvílích, nepomlouváte se a neodsuzujete se. A věř, že to časem vycítí obě dvě strany. Protože pokud všechno tohle funguje jen z jedné, není to přátelství. Jen ta jedna strana využívá druhou a nevrací ji nic. No a co se týká jejích kamarádů – píšeš, že si s nimi celkem rozumíš a je ti s nimi dobře. Tak se přeci můžete scházet i bez tvé kamarádky. Pokud je opravdová, nebude to brát jako zradu a bude ti to přát. Stačí, když si na někoho z nich vezmeš telefonní číslo nebo mailovou adresu a můžete se domluvit. Ahoj Mourrison

Říká, že je nejlepší kamarádka, přitom se tak nechová

Zamiloval jsem se do svoji nejlepší kamarádky

Sdílej

22. října 2020

Táta mě mlátí, ve škole se mi posmívají. Řežu se a chci z domova!

Ahoj Mourrisone, prosím pomoc mi, nevím, co mám dělat a nemám nikoho, komu bych se svěřila. Jsem holka, 12 let a kluci si ze mě furt dělají srandu asi tak rok nebo dva, někdy mají jen hloupé poznámky ale minulý rok po mě i házeli různé papírky s no... ne moc milým textem nebo se sešli a posmívali se mi za moje kresby (a to i kluci, který jsem nikdy neviděla). Snažila jsem se to říct tátovi (matku nemám), ale ten mi jen řekl, že dokud mě nemlátí, tak že je to v pořádku, a že to jen přeháním. Letos to začala „řešit" učitelka ale v podstatě i řekla, je to má vina, a že si za to můžu sama. Jeden den jsem to už nedala a zhroutila jsem se na záchodech, o čem se pak učitelka dozvěděla, a tak trochu zmírnila a byla víc milá, ale i když mě donutila jít příští den do školy s tím, že dostanou 2 z chování atd, tak se jen museli neupřímně „omluvit" před třídou, ale to to jen zhoršilo. Doma to není o moc lepší, žijeme v 1 domě, ale máme to tu rozdělený na 3 byty, v jednom bydlí strýc a na vrchním patře spím já, ve 3. otec společně s takovou zlou ženskou, s kterou má styk a která tu bydlí 2 roky zadarmo. U táty funguje vše v pořádku, ale nám (já + strýc) tu nejde teplá voda, topení, zásuvky, strop je taky celkem v háji a praskají nám tu zdi, já musím spát na posteli, která je rozbitá a bolí mě z toho záda. Táta se vždy opije nebo zhulí a pak mě nadává, vyhazuje tu jeho ženskou z domu, nebo mě začne mlátit, jednou se to zvrtlo, ji vyhodil a do mě začal kopat, tak mě řekla, ať přes můj mobil zavolám policii a říkala mi, co jim říct. Obrátila to proti mně, aby mě dostala z domu, zamkl se u nich (jen on) na 3 dny a já jsem musela lízt oknem pro svačinu do školy nebo jen jídlo pro nás či pro její make-up. Nezvládám to, tohle se děje pořád. Ve škole se mi začaly smát i holky, a kdyby to skončilo jen u slov. Jsem beznadějná, nejradši bych utekla z domu a ztratila se, abych nemusela za spolužákama. Hroutím se a někdy, když musím jít do školy, tak si vymýšlím, že je mi špatně, abych tam nemusela, chodím v hodině tak často na záchod, protože to ve třídě nezvládám (a taky se tam řežu), až že se mě začala učitelka ptát, jestli nemám problémy s močákem, jak jsem zmínila, řežu si ruce a všem, kdo se ptá, tak říkám, že mě poškrábala kočka, doma si toho nikdo nevšiml. Přemýšlím, jak snadné by to bylo, kdybych tu už nebyla, nemusela bych nic řešit a možná by si i uvědomili, že mě mají rádi, no jsem asi jen naivní, haha. Prostě jen chci pryč. Řežu se, už jen proto, že nemám nic dělat a taky mě to trochu baví – lidi se někdy aspoň trochu zajímají. Prosím o jakoukoliv radu či pomoc. Děkuji

Mám sen 100 000 odběratelů na YouTube, ale rodiče mají jiné nároky

Ahoj Mourrisone. Měl jsem sen, že na YouTube dosáhnu 100 000 odběratelů a že v budoucnu budu pilot dopravního letadla, ale rodiče oba studovali VŠ, táta ČVUT a máma práva, a proto mají, co se týče školy, mají velké nároky. Když jsem přinesl 3 ze školy, tak hned mi říkali kecy, že budu pracovat u pásu v továrně a nebudu mít peníze. Vím, že to myslí dobře, ale já jsem teď demotivovanej se učit a dělat YouTube a prakticky cokoliv. Teď jsem v depresích, že nikdy ničeho nedosáhnou. Prosím, pomoc mi. Vojta, 13

Jak se mám seznámit s holkami? Mám šanci, ale nejde mi to

Ahoj Mourrisone, odpověď na tuto otázku znatelně spěchá, a tak na ni odpověz nejpozději do této neděle večer prosím. Chci se seznámit s dvěma holkami, co chodí o třídu níž. Chodíme do stejného novinového kroužku a máme šanci se poznat. Ale já jsem odjakživa velký stydlín, a tak než jsem je dokázal oslovit, uběhl měsíc a půl. Ale dnes jsem to dokázal konečně. Nicméně to nedopadlo dle mých představ. Měl jsem nějaký plán, o čem se s nimi budu bavit, ale skončil jsem jen u toho, že jsme si navzájem řekli, o čem budeme psát a tam to skončilo. Chtěl jsem jim říct, jak se jmenuju a taky jsem si chtěl předat kontakt nějaký, ale vzhledem k okolnostem to nevyšlo. Ty holky byly samy překvapené, že je oslovuji, ale myslím si, že na to čekaly. Nicméně asi už ten prvotní dojem nebyl moc dobrý, protože jsem vždy např. čekal před školou, abych je mohl doprovodit domů, a na poslední chvíli jsem to nezvládl a odešel. A takovýchto situací bylo třeba 5. A nevím, jestli vůbec mají zájem se kamarádit. Pozitivní bylo, že se zasmály jedné věci, co jsem říkal paní učitelce, která řídí noviny. Nicméně pak jsem nevyužil příležitosti pokračovat v rozhovoru (učitelka něco vysvětlovala, ale neposlouchali všichni a mohl jsem pokračovat) a ony pak rychle odešly. A já počítal s tím, že si předáme kontakty a ony se pak se mnou budou samy od sebe chtít kamarádit. Ale tím, že jsme si skoro nic neřekli, tak nevím, jak pokračovat. Jak dál pokračovat v navazování vztahů, tak, aby to nevypadalo hloupě. Takže kdyby tě cokoliv napadlo, tak mi to prosím napiš. Sorry za tak dlouhou zprávu, ale potřeboval jsem se vyjádřit, abys plně pochopil tuto situaci. Já chodím do druháku a ony do prváku. Díky moc Lukáš

Archív