Ahoj Báro, to vůbec není strašné, za svoje city a pocity se vůbec nemusíš stydět. Náhodou jsi dost velká frajerka, že jsi mi o tom napsala. Tvoje současná zášť vůči bratrovi je vlastně taková tvoje obrana. Vůbec nemusíš mít strach, že by tě rodiče nevnímali, nebo dokonce neměli rádi. Jen je péče o tvého nemocného bratra natolik vyčerpává, že už nemají víc síly a času se věnovat tobě. Chápu ale, že tě to trápí. A tak se neboj a rodičů to pověz. Řekni jim, že tě to bolí a že bys s nimi také ráda trávila nějaký čas. Můžeš třeba navrhnout, že jednou týdně bude patřit jedno odpoledne tobě s tatínkem a zase za týden s maminkou (ten druhý rodič se v té době může starat o bratra). Věřím, že se určitě dohodnete k tvojí velké spokojenosti. Mourrison