Mám lupenku a kluci se mnou nechtějí kamarádit

Ahoj Mourrisone, když mi bylo asi jedenáct, tak jsem z ničeho nic dostal lupenku. Strašně mi padaj lupy z hlavy a nikdo se mnou nechce sedět. Vůbec se mi nechce chodit do školy. Poradíš mi, co mám dělat? Nebudu se podepisovat, kluci to čtou.

Odpověď

Ahoj Šimone, jak už jsem několikrát v odpovědích psal, každý, kdo se nějakým způsobem liší, vymyká od ostatních, to má v životě náročnější. Musí mít zdravé sebevědomí, aby uměl svoji odlišnost přijmout a ještě se k ní čelem postavit. Lupenka je kožní onemocnění, které může potkat kohokoli a v jakémkoli věku – takže ji klidně mohou dostat i kluci, kteří se ti posmívají. Většinou je způsobena nějakým psychickým zatížením – netrápí tě něco, nebojíš se něčeho, nenervuje tě něco? Každé tělo se proti stresu brání jinak – někdo je vzteklý, někdo uzavřený a někdo má problémy fyzické (třeba zrovna lupenku). Anebo může být dědičná. Tvůj pan doktor o tebe pečuje určitě, jak nejlépe umí, takže se spíš zaměříme na tvoji dušičku. Pokus se svoji lupenku přijmout a řekni si, že každý má holt v životě něco – brýle, křivé zuby, tloušťku, malý vzrůst, ošklivou povahu atd. Řekni ostatním, že lupenka je kožní nemoc, která není nakažlivá, jen holt je tvoje kůže sušší a proto se tak hodně loupe. Pokus se různé narážky ustát, nevšímat si jich a mezi kluky se najde určitě někdo moudrý, komu tvoje nemoc nebude v kamarádství překážet. Mourrison

Sdílej

2. dubna 2014

Byla jsem poslušná, ale teď už nechci

Ahoj Mourrisone, jako malá jsem vždycky byla hrozně poslušná, chodila s rodiči na všechny jejich akce, chovala jsem se jako oni, hodně jsem se jim svěřovala atd., ale teď už to dělat nechci. Mám ve škole kamarády, kterým věřím tisíckrát víc, a taky je mi příjemnější mluvit s nimi, protože kdykoli se snažím se mámě s něčím svěřit, aby nebyla smutná, že na ni kašlu, tak to promění v lekci. To moji kamarádi nedělají. Nebo jdu třeba na oslavu narozenin nějaké mé kamarádky a máma zas žárlí, že trávím moc času s kamarády a málo s rodiči. Ale to co mě štve nejvíc, je, jak mi pořád připomínají, jak jsem byla jako malá lepší, a neustále na to naráží. Třeba dřív jsem poslouchala audioknihy a teď radši písničky, a vždycky když poslouchám písničky, tak táta řekne něco jako: "Dřív to byl Hurvínek a teď tohle" a podobný věci, a já mám pocit, že jsem je zklamala. Že už nejsem ta poslušná malá holčička, která dělá vše, co oni chtějí. Mám i vlastní život a názory, a oni si na to nedokážou zvyknout. Omlouvám se za dlouhou zprávu, děkuju moc za odpověď.

Strašně na ní žárlím a nemůžu si pomoct

Ahoj Mourrisone, chtěl bych se tě na něco zeptat. Moje holka bydlí na druhém konci Prahy, a tak se nemůžeme tak často vídat. Jenže já se bojím, aby se nezamilovala do někoho jinýho, ale nechci jí pořád volat a hlídat a vyptávat se, co dělala a tak. Strašně na ní žárlím a nemůžu si pomoct. Co mám dělat, Dalibor

Archív