Náš spolužák smrdí

Ahoj Mourrisone, máme ve škole spolužáka, co přišel asi 3-4 měsíce po školním roce (6.A.) a teď je s náma pár měsíců, učí se docela dobře , začal, když k nám přišel lhát, že jeho strejda je v cele atd.. Snažil se udělat dojem, tvrdí, že nekouří, ani že nesmrdí kouřem, my nekouříme - já (Karel, 12 let), kámoš (Ondra 12 let), ale u něho kouří babička a všechno má zasmraděný. Jmenuje se Tadeáš (12), třída mu říká (Bobek). Dostal se do naší třídy tak, že z města chtěli jet do Španělska, ale nedostali se tam (nedostatek peněz nebo tak), tak už byli v autě a sbalený a jak říkám, tak nemohli měnit školu 2 krát, tak skončil u nás. My ho nemáme v oblibě, on nás taky ne, my s ním přátelsky zápasíme s kámošem, občas se pohádáme, snažíme se s ním navázat kamarádství, ale (smrdí, vykládá blbosti). Dík předem. Karel, 12 let

Odpověď

Ahoj Karle, zkus se vžít do situace Tadeáše. Víš, jaké je to těžké přijít do kolektivu, kde se všichni dobře znají a už jsou parta? Ne každý je tak otřelý, aby hned dokázal navázat rozhovor na nějaké téma, nebo se se zájmem začal o druhé zajímat a tím se snažil skamarádit. Proto si možná Tadeáš vymýšlí různé báchorky nebo, jak píšeš, vypráví blbosti, kterými se snaží na sebe upozornit. A to, že je cítit kouřem (a opravdu nekouří), za to nemůže. V rodině, kde se v bytě kouří, tak po nějaké době jsou cítit všechny věci, které kouř pohlcují (zvlášť prádlo). To bych mu opravdu nevyčítal,ale naopak odpustil. Píšeš, že se dobře učí. Co kdybyste ho ty, nebo tvůj kamarád někdy poprosili o nějakou radu nebo doučování. On by si pak připadal jako platný člen party a třeba by se začal chovat úplně normálně. Mourrison

Sdílej

5. června 2014

Byla jsem poslušná, ale teď už nechci

Ahoj Mourrisone, jako malá jsem vždycky byla hrozně poslušná, chodila s rodiči na všechny jejich akce, chovala jsem se jako oni, hodně jsem se jim svěřovala atd., ale teď už to dělat nechci. Mám ve škole kamarády, kterým věřím tisíckrát víc, a taky je mi příjemnější mluvit s nimi, protože kdykoli se snažím se mámě s něčím svěřit, aby nebyla smutná, že na ni kašlu, tak to promění v lekci. To moji kamarádi nedělají. Nebo jdu třeba na oslavu narozenin nějaké mé kamarádky a máma zas žárlí, že trávím moc času s kamarády a málo s rodiči. Ale to co mě štve nejvíc, je, jak mi pořád připomínají, jak jsem byla jako malá lepší, a neustále na to naráží. Třeba dřív jsem poslouchala audioknihy a teď radši písničky, a vždycky když poslouchám písničky, tak táta řekne něco jako: "Dřív to byl Hurvínek a teď tohle" a podobný věci, a já mám pocit, že jsem je zklamala. Že už nejsem ta poslušná malá holčička, která dělá vše, co oni chtějí. Mám i vlastní život a názory, a oni si na to nedokážou zvyknout. Omlouvám se za dlouhou zprávu, děkuju moc za odpověď.

Strašně na ní žárlím a nemůžu si pomoct

Ahoj Mourrisone, chtěl bych se tě na něco zeptat. Moje holka bydlí na druhém konci Prahy, a tak se nemůžeme tak často vídat. Jenže já se bojím, aby se nezamilovala do někoho jinýho, ale nechci jí pořád volat a hlídat a vyptávat se, co dělala a tak. Strašně na ní žárlím a nemůžu si pomoct. Co mám dělat, Dalibor

Archív