Milý Mourrisone, je mi patnáct a zřejmě jsem v těžké pubertě, anebo mi prostě rodiče křivdí, já vážně nevím. Každopádně už nemůžu dál. Máma neustále tvrdí, že jsem na ni drzá, mně ale připadá, že to tak není. Někdy možná ano, ale jsem přesvědčená, že se nechovám tak, jak máma popisuje. Říká, že jí nikdy neřeknu nic hezkého - což není pravda. Snažím se jako šílenec, aby jí to došlo, ale nic nepomáhá. Zato můj brácha je její oblíbenec. Taky jsem prý nevděčná. Přitom je to právě máma, které se ničím nedá zavděčit. Cokoliv udělám, to je špatně, hned na mě křičí kvůli každé pitomosti - od rána do večera. A pak se diví, že mám špatnou náladu a jsem otrávená. Když mám jiný názor než ona, prohlásí, že ,,pořád mám na něco řeči". Snažím se zjistit, jestli třeba nemá pravdu, ale nějak se mi to nedaří. Prosím poradil bys mi, jak se mám změnit? Jak všechno řešit víc v klidu? Neumíš si představit, jak je těžké odpovídat s úctou, když na tebe někdo křičí. Jsem bezradná, protože se neumím ovládat, přesto jsem si jistá, že určitou hranici nepřekračuju. Ovšem dokonce i táta uznal, že to máma často přehání, ale promluvit si nepomohlo - zkoušela jsem to mnohokrát. Takže zbývá otázka, jak to udělat, abych byla víc... pokorná? Nevím, jak jinak to říct. Prosím, poradíš mi, co mám udělat? Doma je to k nevydržení. Když se máma naštve, tak mi hrozně hnusně nadává a říká hrozné věci a vůbec si to neuvědomuje, já se pak cítím špatně, a když se rozbrečím, tak mi říká, že brečím schválně, abych nemusela uklízet nebo co. V poslední době si připadám hrozně osamělá. Nevíš, kdy skončí puberta? Děkuju moc za odpověď a prosím, nezveřejňuj tenhle dotaz v časopise. Měj se hezky. Andrea