Už několik měsíců mě sžírá stres. Po prázdninách mám jít na střední školu, na kterou jsem se nechtěla dostat. Nejde o tu školu samotnou (o její zaměření atd.). Jde o to, že se bojím těch lidí. Konkrétně kluků. Už od dob školky se vždycky našel nějací (nebo „nejlépe" parta), kteří mi nějakým způsobem ubližovali. Nikdy jsem se proti tomu nedokázala bránit, a nechápu proč nedokážu ten strach překonat. Možná je to kvůli tomu, jak to máme doma. Před mým tátou (na rozdíl od mámy) jsem nikdy neměla právo se nějak bránit. Všechno bral (a bere) jako strašnou drzost a urážku. Kolikrát mi nadával hodně sprostě a vyhrožoval, ať ho neseru, nebo mě zfackuje atd. Jeho ideální představa výchovy je, mít bezbranné dítě, které může ovládat. A teď je to na mě vidět. Každý ten kluk to pozná. Všichni vidí, že nemám nikde zastání a doma už vůbec ne, takže je bezpečné si ke mně cokoliv dovolit. Např. na mě všemožně sahat (cítím se kvůli tomu hrozně, protože si pak připadám jak dě_ka, že jen uteču, a když to není možné, tak prostě nic neudělám), říkat mi a nazývat mě čímkoliv. U holky nemám problém ji odpálkovat. Nemám před ní strach, ale jakmile je to kluk, tak se cítím úplně méněcenně a bezmocně. Já už to znova nechci zažívat někde jinde. Jak překonat ten debilní strach? Často si říkám, že jsem měla být radši kluk. Anna.