Ahoj Mourrisone, mám ADHD. Moc nevím, jak to říct, ale jsem holka a chovám se na holku hodně divně. Je mi 13 a chodím do sekundy osmiletého gymnázia. Dostala jsem se sem bez „odlehčení" a nemám žádné „odlehčení" ani v rámci výuky, a nikdy jsem neměla. Na základce to ještě šlo, učení mi problémy nikdy nedělalo a většinou mě bavilo a minusové body za chování jsem se nějak vyspravila soutěžemi. Teď už to je větší problém, některé učení mě fakt nebaví a já jsem schopná uprostřed hodiny třeba vyskočit nebo převrhnout lavici. Nevydržím dávat pozor a pak mám problém. Nedokážu mluvit před tabulí, já vím, co chci říct, ale ono to prostě nejde. Extrémní potíže mi dělají jazyky, kromě angličtiny. Třeba jsme psali matematickou olympiádu, mě to nebavilo, a tak jsem kopla spolužačku. Když hraju videohru a prohraju, prostě hodím telefon na zem. Jsem extrémně ukecaná a snadno se naštvu/rozbrečím. Hlavně rozbrečím, třeba o němčině, něco špatně napíšu na tabuli, vůbec mi na tom ale nezáleží, ale stejnak se rozbrečím. Když se nudím, což se děje často hrozně se naštvu. O přestávkách většinou skáču nebo běhám, na základce jsem se prala a ze školky mě vyhodily. Na učení doma se nedokážu soustředit a někdy třeba i 30 minut chodím dokola ve svém pokoji (místo učení). Zatímco tohle píšu, kopu nohama do stěny. Když se snažím zůstat v klidu, pro změnu se nesoustředím. Ti, co mají ADHD, to pochopí. Léky neberu, buď po nich zvracím nebo nezaberou, dělala jsem několik programů (jako několika týdenních cvičení), ale zabralo to maximálně na 2 týdny. Můj 8letý bratr má taky ADHD a my se prostě nedohodneme, pořád se mlátíme a nesneseme se (ADHD měl můj taťka, ale babička to tajila, protože se bála, že by ho zavřeli do ústavu). Spolužákům jsem to radši neřekla, myslím, že ale většina ví, že mám nějakou poruchu, většina lidí nevydrží 45 minut se houpat na židli. Ke konci roku na základce se nějak uklízely žákovský karty a někdo si našel moji kartu a teď si mě celý ročník pamatuje jako „tu postiženou“. Když se mě zastala učitelka, měli mě všichni za šprta a šplhouna. Já se tam fakt nechci vrátit. U nás ve třídě funguju jako takovej třídní bavič. Když se naštvu, úplně přestanu myslet, ty uklidňující triky nefungují, občas mě prostě musí přidržet na zemi, abych se s někým nezačala prát. Chodím na volejbal, běhám a plavu, ale to nepomáhá, jediný způsob, jak si napíšu úkoly je, když mamka sedí vedle mě a hlídá mě. Asi tak se má moje situace. Potřebovala bych si promluvit s někým mého věku, kdo mi rozumí. A trochu se bojím, co budu dělat v životě, jestli se nestane zázrak. Díky moc za odpověď, doufám, že to pochopíš, holka, 13 let.