Kdy už ta karanténa skončí?
Ahoj Michy, naprosto přesně a výstižně jsi ve svém dopise popsala to, jak se během karantény cítí nejenom spousta holek a kluků, ale i dospělých. Všichni společně zažíváme chvíle, situace, stavy, které tu ještě nikdy nebyly a na které nikdo z nás není připravený. Kdyby ti někdo před časem řekl, že ti bude chybět chození do školy, asi bys mu nevěřila. Vzhledem k tomu, že nemoc, vir, karanténu a vše s tím spojené neovlivníme, musíme se zaměřit na svůj vlastní svět a jak celý čas přežít. Podle toho co píšeš, tak se snažíš – cvičíš, chodíš ven, zkrátka snažíš se o nějaký řád, ale přesto se cítíš vyčerpaně a prázdně. Celá tato situace je totiž velká zátěž na psychiku a citlivější lidé ji zvládají hůře. Zkus do svého denního rytmu ještě zapojit něco, na co jsi v předcovidové době neměla čas anebo tě ani nenapadlo se učit – třeba vařit, šít, plést, háčkovat, lepit papírové modely, naučit se hrát šachy – zkrátka něco, co by tě chytlo a nad čím bys mohla ve volných chvílích přemýšlet. Pokus se k tomu získat i nějakého kamaráda nebo kamarádku. Když by se tvoje stavy smutku a beznaděje prohlubovaly, neboj se obrátit třeba na školního psychologa nebo Linku bezpečí. Mourrison