Volám o pomoc, ale marně
Zdravím Mourrisone. už delší dobu potřebuji s někým probrat moje problémy a vážně nevím, co si mám počít. Je jich tu hned několik, ale ač jsem si od rodičů několikrát zažádala psychologa, jako odpověď jsem dostala akorát to, že jsem už přece v pořádku, protože se nehádáme. Pro kontext, s rodiči jsem mívala dříve, tipuji ještě 2 měsíce zpátky, velké hádky, které několikrát vyvrcholily i do násilné podoby. Moje matka se přede mnou během nich také celkem dvakrát snažila zabít před očima, a vše mi dávala za vinu. Od té doby, co beru antidepresiva, se naše hádky neopakovaly, avšak když se k nim směřuje, chytnu neskutečný záchvat paniky, většinou se začnu klepat, bouchat se do hlavy nebo se snažím řvát, ale nejde to. Mám diagnostikované pouze úzkostné deprese, což znamená, že každý den beru spoustu prášků, které mě utlumují, ale i tak se tyto stavy objevují. Prášky mám zhruba 3 měsíce, sama jsem si všimla hned několik pokroků, jako to, že už nemám mé stavy tak často. Ale za to, když se jen něco malého pokazí, chci si co nejdřív a čímkoliv ublížit. Nevím, jak to mám vysvětlit rodičům, protože mě nikdy nepochopí. Vždy, když jim řeknu, že se nesnáším, že si nikdy nenajdu žádné kamarády, že jsem ošklivá, celkově mám vybudovanou velkou nenávist vůči sobě, ale na to mi to akorát vyvrátí a nazvou to ,,teenagerské problémy,,. Nesnáším se za to, nevím co se sebou, vypadám strašně, mám sotva dvě kamarádky, protože všechny jsem odstřihla. Dříve jsem měla spoustu kamarádů na internetu, ale kvůli těm všem problémům co mám, jsem je musela odstřihnout, neuvěřitelně si to vyčítám a přijdu si jako strašný člověk. Ale nemůžu se k nim vrátit. Připomíná mi to, kdy jsem se měla nejhůř v životě a textování mi často způsobuje panické záchvaty. Mám strach, určitě si nikdy nenajdu někoho, kdo by mě měl rád, proč by mě vůbec měl rád? Nic nezvládnu udělat pořádně, je mi vše jedno, špatně se učím, špatně jím, mám podváhu, jsem až moc hubená a do toho ještě hnusná, takhle si v životě nikoho nenajdu. Nechci být sama, jsem neustále sama a mám z toho hrůzu, určitě takhle budu do konce života, protože kdo by se se mnou bavil. Opravdu si říkám, že by bylo mnohem lepší to ukončit. Můj stav se vůbec nezlepšuje, i když to na oko vypadá, že ano. To se mám neustále řezat a hádat se s rodiči, abych jim dokázala, že potřebuju pomoct? Nevím, nevím co se sebou. Kéž bych věděla, co mám dělat. Omlouvám se, že to sem píšu, jen už skutečně nevím, co mám dělat, může se to vůbec ještě zhoršit? Tady už budu končit, ještě jednou se omlouvám.
Odpověď
Milá anonymko, nemáš vůbec proč se omlouvat. Jsem moc rád, že jsi mi napsala takový upřímný a otevřený dopis. I když mi je z něho smutno. Věř mi, že každý z nás v životě prochází obdobím, kdy je tzv. všechno špatně, má pocit, že ho nikdo nemá rád a nevidí světýlko na konci tunelu. Zkus si vzpomenout na chvíle, kdy jsi byla spokojená a šťastná a věř, že se zase vrátí. I na sobě si najdi vlastnosti (a že jich bude!), kterých si ceníš – např. umíš naslouchat kamarádům, umíš poradit, nabídneš pomoc, jsi upřímná. Věř mi, že se najdou lidé, kteří si jich budou nadevše vážit. Vyhýbej se všem situacím, které by tě mohly rozrušit (hádky s rodiči, kontakty s nepříjemnými kamarády a tak). Podle toho, jak svoje stavy popisuješ (a hlavně si je uvědomuješ), si myslím, že by bylo dobré navštěvovat psychologa. On ti poradí, jak s nimi pracovat. A hlavně časem naleznete jejich příčiny a zdroje. Píšeš, že rodiče tě v tom nepodporují. Svěř se s tím nějakému dospělému, kterému věříš – prarodičům, učiteli, školní psycholožce nebo třeba mamince kamarádky. Věřím, že se mezi nimi najde někdo, kdo ti pomůže. A kdyby ne, zajdi si za svým lékařem (pediatrem) a pověz mu všechno, co jsi mi napsala. Budu moc rád, když mi napíšeš, jak to dopadlo. Mourrison
