Mám strašný strach z neúspěchu a nevěřím lidem

Ahoj Mourrisone, pomoc. Poslední dobou mám strašný strach z neúspěchu. Jsem v osmé třídě, všichni mi pořád nadávají, že se mám učit na přijímačky atd., taky nejsem schopná věřit lidem - abys to pochopil, nemám nikoho blízkého, kdo o mně ví něco blíž, než je moje oblíbená barva. Měla jsem takovou kamarádku, ale ona se hrozně změnila. S rodiči si nerozumím, o učitelích ani nemluvím. Nemám komu se svěřit, ale potřebuji pomoc. Všichni si myslí, že mám super život, kromě mě. Už nevím co dál. Prostě nemám pro co žít, ale i když bych chtěla, nemám odvahu to tu skončit. Zkoušela jsem se i řezat, ale prostě to nefunguje. Pomoc, prosím. Děkuju, anonym - 13 let

Odpověď

Milá anonymko, děkuji ti moc za upřímný a otevřený dopis. To se stává často klukům i holkám, které vypadají na první pohled spokojeně, nemají žádné problémy ve škole ani v kroužcích, že si ostatní myslí, jaký báječný život vedou. Přitom vůbec netuší, co se odehrává uvnitř vaší duše.

Je ti 13 let, a to opravdu není lehké období – uvnitř tvého těla probíhají hormonální změny (které tě samozřejmě nesmírně ovlivňují), s rodiči často nenacházíte společnou řeč, máš spoustu učení a navíc musíš přemýšlet nad tím, co budeš v životě dělat. Proto je nesmírně důležité si najít něco, co tě bude těšit a bavit. Při jakékoli činnosti člověk zaměstná mysl, takže nemá čas ani prostor přemýšlet negativně.

Kde najít pomoc

Sama píšeš, že potřebuješ pomoct. Prosím, zajdi za školním psychologem, a pokud ve škole psychologa nemáte, tak za svoji lékařkou (pediatričkou) a svěř se. Věř, že se opravdu dá všechno řešit. Můžeš zavolat i na Linku bezpečí (116 111), kde ti dají okamžitou pomoc a radu. Napadlo mě, jestli se nemůžeš svěřit třeba babičce nebo dědečkovi, anebo nějaké tetě. Pokud ne, kdykoli mi napiš a věř, že spolu něco vymyslíme. Mourrison

Mám stresy z výtvarné výchovy

Mám strach z budoucnosti a bojím se, co bude

Sdílej

2. prosince 2022

Mám problém s první láskou

Ahoj Mourrisone, mám problém. Jde o kluka. Poprvé jsme se viděli, když mi byly 3 a jemu 5 (to si samozřejmě nepamatuju). Potom jsme se viděli, když mi bylo 11. Nikdy se mi nelíbil, ale najednou jsem se extrémně zamilovala. Byli jsme spolu na apaluše a pořád jsme se na sebe dívali a několikrát jsme navázali i rozhovor. Potom jsme se potkali v hospodě a povídali si o našich zájmech, kde bydlíme, co studujeme a tak. Já jsem se ho potom zeptala, jestli někoho má. On řekl, že ne a potom se mi vyhýbal, ale stejně se na mě díval. Bohužel to byl poslední den, takže jsme se už jen rozloučili. Doma jsem mu potom napsala a on mi odepsal a dalo by se říct, že si píšeme, ale na odpověď čekám kolikrát i celý den, už si říkám, že nemá zájem, ale pak odepíše hrozně mile. Omlouvám se, že se tak rozepisuju, ale už se dostávám ke konci. Ráda bych mu řekla, co k němu cítím a třeba ho někam pozvala, ale co když mě odmítne? A neměl by tohle udělat spíš on? Já se právě bojím, že i když mu je už 16, příliš se stydí a neudělá to. Nebo mě jednoduše nechce. Moc prosím o radu. Štěpánka (mimochodem mně bude 15 let)

Archív