Někdy jsem ON a někdy ONA, jak to říct ostatním?

Ahoj Mourrisne, nedávno jsem si přiznala, že nejsem úplně holka, i když jsem se tak narodila (jsem tedy občas on, ona i ono, už to je tak rok) a mám i nové jméno. Jedna moje kamarádka to už ví, a tak mi mým novým jménem i říká, jak to ale vyložit ostatním? Obávám se, že by mne nemuseli přijmout, i s jednou kamarádkou to bylo těžké a měsíc mi to nevěřila. Jak jim to říct, když nechci, aby mne vyčlenili z kolektivu? Já si s tím lámu měsíce hlavu sám, budu tedy rád, když pomůžeš. P.S.: nové jméno je Yasuo(on), nebo pro holku Yass Yass (13 let)

Odpověď

Ahoj Yasuo,

máš pravdu, že ve společnosti lidí to mají vždycky těžší ti, kteří se nějakým způsobem liší od ostatních. Píšeš, že přibližně rok se cítíte rozpolceně, někdy jsi on, jindy zase ona. Asi víš, že se tomuto nesouladu – mezi psychickým a anatomickým (s jakými pohlavními znaky ses narodil) pohlavím – říká transsexualismus.

Naštěstí ses už narodil do doby, kdy už je transexualita společností přijímána a lidé si o tomto tématu mohou zjistit spoustu informací v knihách, časopisech nebo na internetu.

Jak to říct kamarádům?

Ptáš se mě, jak říct okolí a kamarádům, že i když jsi holka, cítíš se spíše klukem a taky že máš nová jména. Pokud si to prozatím nechceš nechat jen pro sebe a jsi se svou transsexualitou v pohodě a vyrovnaný, tak to řekni komukoli otevřeně a nech jim čas, než si zvyknou a přijmou tě.

Máš možná pravdu, že někteří to nemusí přijmout, ale věřím, že to bude menšina. Ale i ona tě může potrápit. A proto bych ti doporučil vše probrat se školním psychologem. Budeš alespoň na některé situace předem připravený. Držím ti palce. Mourrison

Jsem trans a nevím, jak to říct taťkovi

Kamarád je transexuiál a mně to vadí

Sdílej

12. května 2023

Byla jsem poslušná, ale teď už nechci

Ahoj Mourrisone, jako malá jsem vždycky byla hrozně poslušná, chodila s rodiči na všechny jejich akce, chovala jsem se jako oni, hodně jsem se jim svěřovala atd., ale teď už to dělat nechci. Mám ve škole kamarády, kterým věřím tisíckrát víc, a taky je mi příjemnější mluvit s nimi, protože kdykoli se snažím se mámě s něčím svěřit, aby nebyla smutná, že na ni kašlu, tak to promění v lekci. To moji kamarádi nedělají. Nebo jdu třeba na oslavu narozenin nějaké mé kamarádky a máma zas žárlí, že trávím moc času s kamarády a málo s rodiči. Ale to co mě štve nejvíc, je, jak mi pořád připomínají, jak jsem byla jako malá lepší, a neustále na to naráží. Třeba dřív jsem poslouchala audioknihy a teď radši písničky, a vždycky když poslouchám písničky, tak táta řekne něco jako: "Dřív to byl Hurvínek a teď tohle" a podobný věci, a já mám pocit, že jsem je zklamala. Že už nejsem ta poslušná malá holčička, která dělá vše, co oni chtějí. Mám i vlastní život a názory, a oni si na to nedokážou zvyknout. Omlouvám se za dlouhou zprávu, děkuju moc za odpověď.

Strašně na ní žárlím a nemůžu si pomoct

Ahoj Mourrisone, chtěl bych se tě na něco zeptat. Moje holka bydlí na druhém konci Prahy, a tak se nemůžeme tak často vídat. Jenže já se bojím, aby se nezamilovala do někoho jinýho, ale nechci jí pořád volat a hlídat a vyptávat se, co dělala a tak. Strašně na ní žárlím a nemůžu si pomoct. Co mám dělat, Dalibor

Archív