Gympl pro mě nemá smysl

Ahoj Mourissone, už 2. rok chodím na gympl a už mi přijde, že je to kravina. Učíme se tam blbosti a nevyhovuje mi. Dokonce jsem i přestal uvažovat o vysoké škole. Ale máma po mě chce furt 1 a v nejhorším 2 a já potom prodělám celý odpoledne kvůli číslu, který se mi maximálně podepíše na vysvědčení a ne na mým budoucím životě. Chtěl bych z gymplu odejít, ale nechci na ZŠ, takže počkám do kvarty a chtěl bych na školu, kde se učíme online mnohem praktičtější věci (práva, daně, ekonomiku, politiku) P.S.: Nikoho nechci odradit, aby šel na gympl, jenom chci upozornit, že jsou tam velké nároky. Nemůžeš mi nějak poradit, jak ulehčit všechno? Díky, Jakub

Odpověď

Ahoj Jakube,

děkuji ti za velice upřímný, moudrý a otevřený dopis. Možná se teď sám sebe ptáš, proč mi dopis připadá moudrý? Protože v něm zaznívají rozumné a zralé názory, a to jsi v sekundě – člověk se opravdu nemá učit pro čísla, ale s touhou po znalostech a vědomostech.

Máš pravdu, že gymnázium žákům a studentům zajišťuje nejpropracovanější všeobecné vzdělání, které je nejlepší přípravou na jakoukoli vysokou školu. Oproti tomu jiné střední školy s různým zaměřením nabízejí nejen speciální předměty, ale třeba i praktickou výuku.

Proč se učit a na jaké škole?

Zkus si sám ve své hlavě přenastavit motivaci a důvody, proč se učíš. Opravdu to není proto, aby měla maminka radost z tvých jedniček a dvojek, ale proto, aby ses co nejlépe průběžně připravoval na svoje budoucí povolání. Nepíšeš, čím bys chtěl být, ale musím ti říct, že pro některé vysoké školy je gymnázium opravdu nejlepší volba.

Měj na mysli, že školní období je nepoměrně kratší než pracovní období a někdy stojí za to „zatnout zuby“. Ale samozřejmě ne na úkor zdraví a štěstí. Budu rád, když mi napíšeš, o jakém povolání přemýšlíš, a zkusíme spolu najít cestu k němu. Mourrison

Chci být strojvedoucí, kam jít na školu?

Už na začátku roku se bojím, že gympl nezvládnu

Sdílej

17. září 2023

Mám problém s první láskou

Ahoj Mourrisone, mám problém. Jde o kluka. Poprvé jsme se viděli, když mi byly 3 a jemu 5 (to si samozřejmě nepamatuju). Potom jsme se viděli, když mi bylo 11. Nikdy se mi nelíbil, ale najednou jsem se extrémně zamilovala. Byli jsme spolu na apaluše a pořád jsme se na sebe dívali a několikrát jsme navázali i rozhovor. Potom jsme se potkali v hospodě a povídali si o našich zájmech, kde bydlíme, co studujeme a tak. Já jsem se ho potom zeptala, jestli někoho má. On řekl, že ne a potom se mi vyhýbal, ale stejně se na mě díval. Bohužel to byl poslední den, takže jsme se už jen rozloučili. Doma jsem mu potom napsala a on mi odepsal a dalo by se říct, že si píšeme, ale na odpověď čekám kolikrát i celý den, už si říkám, že nemá zájem, ale pak odepíše hrozně mile. Omlouvám se, že se tak rozepisuju, ale už se dostávám ke konci. Ráda bych mu řekla, co k němu cítím a třeba ho někam pozvala, ale co když mě odmítne? A neměl by tohle udělat spíš on? Já se právě bojím, že i když mu je už 16, příliš se stydí a neudělá to. Nebo mě jednoduše nechce. Moc prosím o radu. Štěpánka (mimochodem mně bude 15 let)

Archív