Necítím se dobře a trávím kvůli tomu hodiny hraním her

Nazdar Mourri, nevím, jestli už nejsem trochu starší než obvyklí pisatelé, každopádně mám takový netradiční dotaz. Jelikož se sám necítím v životě zrovna nejlíp, dostávám se do bodu, kde nadměrně hraju PC hry, jsem schopnej strávit na workout hřišti klidně i několik hodin a necítím únavu, což se mi následně později vymstí. Nejdivnější ze všeho je ale to, že máme v naší třídě skupinku holek, které šikanuje jeden kluk. Docela mě to překvapuje, ale když jim pomáhám, naslouchám jim a radím, necítím se pod tlakem jejich problémů plus mých vlastních, ale naopak mi to pomáhá. Je divné, že řeším raději problémy ostatních než ty svoje? Šimon, 15 let

Odpověď

Ahoj Šimone,

děkuji ti za důvěru, se kterou se na mě obracíš. Je fajn, že sis sám všiml toho, že přemíra času na počítači tě časem dostihne. Podle toho, co píšeš, soudím, že k počítačovým hrám utíkáš hlavně ve chvílích, kdy se necítíš dobře. Což samozřejmě není správné, ale je to pochopitelné. Protože každý z nás má tendenci odcházet v čase, kdy je toho na nás moc, necítíme se dobře, proto se chceme někam a za něco schovat.

Ze všeho nejdůležitější je, si tyto procesy uvědomit (ty to děláš, jsi si toho vědom). Proto zkus, až podobná chvíle nastane, začít dělat něco jiného (prospěšnějšího pro tělo a duši). Například si jít zaběhat, projít, zaplavat, vzít do ruky knížku anebo jít za kamarády. Pak tě nedoběhne ona únava.

Ptáš se mě, jestli je divné, když raději řešíš problémy jiných než svoje. Je to naprosto normální. A víš proč? Protože je to daleko jednodušší. V případě druhých lidí máme vždy připravenou „dobrou“ radu a víme, co mají dělat. Ale když se to týká nás, je to horší, těžší a složitější. Je fajn, že pomáháš druhým, ale nezapomínej na sebe a neschovávej svoje problémy „pod koberec“. Mourrison

Potřebuješ pomoc a poradit?

Potřebuješ poradit s problémy, hledáš pomoc, chceš se na něco zeptat nebo vysvětlit? Napiš Mourrisonovi! Každý den vychází na webu ábíčka jedna odpověď.

Moje kamarádka se zabila a teď mi neskutečně chybí...

Mám divný pocit a vytrácí se ze mě radost

Sdílej

20. září 2024

Slepuju si modely. Jsem divný nebo opožděný?

Ahoj Mourrisone, potřeboval bych se s tebou o něčem poradit. Jsem úplně jiný než ostatní kluci. Skoro všechny ve třídě baví fotbal nebo hokej, počítačový hry a taky už i mají holky. Já jsem nejraději doma a slepuju si modely. Myslíš, že jsem nějakej divnej nebo opožděnej? Dík, Jonáš (13 let)

Mourrisone, děkuji za radu a podporu, měl jsi pravdu!

Ahoj Mourrisone, možná si vzpomeneš, že už jsem ti psala ohledně toho, že bych chtěla na sosoom a bála jsem se to říct rodičům, protože jsem se bála jejich reakce. Chtěla bych ti moc poděkovat za rady a podporu. Nejdříve jsem se o tomto pobavila s bráchou a pak i s kámoškou, protože to pro mě bylo lehčí, než to říct rodičům (ne, že bych jim nevěřila, ale jak říkám, bála jsem se reakce). No dnes jsem to už rodičům řekla a máš pravdu. Neskutečně se mi ulevilo, protože teď už nic nemusím skrývat, ale pouze si o tom budeme povídat. Rodiče teď se mnou důkladněji rozebírají školu a dokonce i to školné je prý v pohodě! No, i tak si asi příští rok (bude mi 15) seženu brigádu, ať jim pomůžu. :-). Jestli mi neodepíšeš, tak nevadí. Chápu, že jsou tady mnohem důležitější dopisy. Ještě jednou díky, Verča.

Nezvládám to! Zabiju buď sebe, nebo matku...

Ahoj Mourrisone, už několikrát jsem psala do tvé poradny, ale dneska - nezvládám to, přijde mi že, ještě chvíli budu muset strpět žít v jednom domě jako moje matka a zabiju buď sebe, nebo ji. Neříkám to z legrace jako ostatní, já si myslím, že bych byla schopna vraždy a nejen mámy, ale i ostatních členů rodiny. Jde o to, že máma pořád jen nadržuje ostatním sourozencům, a protože jsem nejmladší a mám mezi nimi největší věkový rozdíl, tak mezi ně nezapadám a nemám s nimi naprosto žádné hezké vzpomínky. Pořád mě jen znemožňují a ponižují. Říkají mi, že jsem tlustá, že mě nikdo nemá rád a neustále něco nalhávají rodičům. Např. tátovi namluvili, že mě ve škole šikanují, i když nechodíme do stejné školy, a ani s ním nemluvím, nezná nikoho z mé školy a nejspíš si řekl, jaká legrace to je. Poté mě otec vyslýchal a vyhrožoval mi, ať mu řeknu kdo to je, i když jsem brečela a říkala, že nikdo, řešilo se to i s ředitelkou. Teď mi zase sestra ukradla věci a rozbila je a rodiče s tím nic nedělali, bojím se, že to nevydržím a hodím si někde oprátku, ale ještě víc se bojím, že o půlnoci přijdu do sestřina pokoje a zabiju jí nožem, který si schovávám v pokoji a nejsem schopná ho dát pryč. Je toho hodně, co chci udělat v životě a při každém záchvatu zoufalství a chutě ukončit to, všechno si připomínám, že kvůli těmhle lidem nebudu umírat, že je nenechám vyhrát. Poslední dobou se i často sebepoškozuju, nikdo jsi toho nevšiml, i když je to pár měsíců. Taky se chci zeptat, proč už nemůžu číst tvé odpovědi na trápení ostatních, jako to šlo dřív. Nevím, jestli to zvládnu, a ať už bude tvoje odpověď jakákoliv, doufám, že mi pomůže. Měj se, doufám a zároveň i nedoufám, že sem znovu napíšu. Tvoje anonymní fanynka

Mourrisonova poradna