Dřív to byl jen kamarád, ale teď ho miluju... co mám dělat?

Ahoj Mourrisone, jsem úplně zmatená. Od první třídy sedím v lavici s jedním klukem a jsme velký kamarádi. Bydlíme v jedné vesnici, a tak jezdíme i domu spolu, vždycky se děsně nasmějem. Jenže já jsem si teď uvědomila, že ho asi miluju, pořád na něj myslím a když nejsem s ním, tak se mi po něm stýská. Co mám dělat? Alex (jasně že se jmenuju jinak)

Odpověď

Ahoj Alex,

vůbec se ti nedivím, že ses do svého nejlepšího kamaráda zamilovala. Znáš ho už několik let, zažila jsi s ním spoustu dobrodružství a legrace, viděla jsi ho, jak v určitých chvílích reaguje a jak se chová a najednou sis uvědomila, že by to mohl být ten správný kluk pro tebe.

Navíc pravděpodobně přicházíš do věku, kdy se potkáváš s první zamilovaností. A u tohoto kluka to není láska na první pohled, ale láska prověřená časem. Těžké je radit co s tím, protože kluci ve stejném věku bývají trochu jiní – zkrátka na lásku ještě tak moc nemyslí.

Proto bych mu to asi hned neříkal a moc se na něj nevrhal, abys ho náhodou nevyplašila. Snaž se chovat co nejpřirozeněji a víc se o něj nenápadně začni zajímat. Uvidíš, jak bude reagovat. Věřím, že mu to samotnému dojde, že je vám spolu dobře a třeba se z kamarádství stane něco víc. Mourrison

Potřebuješ pomoc a poradit?

Potřebuješ poradit s problémy, hledáš pomoc, chceš se na něco zeptat nebo vysvětlit? Napiš Mourrisonovi! Každý den vychází na webu ábíčka jedna odpověď.

Je mi 12 a zamilovala jsem se do svého učitele...

Může holka říct klukovi, že se jí líbí? Nebo to říkají první kluci?

Sdílej

13. listopadu 2024

Slepuju si modely. Jsem divný nebo opožděný?

Ahoj Mourrisone, potřeboval bych se s tebou o něčem poradit. Jsem úplně jiný než ostatní kluci. Skoro všechny ve třídě baví fotbal nebo hokej, počítačový hry a taky už i mají holky. Já jsem nejraději doma a slepuju si modely. Myslíš, že jsem nějakej divnej nebo opožděnej? Dík, Jonáš (13 let)

Mourrisone, děkuji za radu a podporu, měl jsi pravdu!

Ahoj Mourrisone, možná si vzpomeneš, že už jsem ti psala ohledně toho, že bych chtěla na sosoom a bála jsem se to říct rodičům, protože jsem se bála jejich reakce. Chtěla bych ti moc poděkovat za rady a podporu. Nejdříve jsem se o tomto pobavila s bráchou a pak i s kámoškou, protože to pro mě bylo lehčí, než to říct rodičům (ne, že bych jim nevěřila, ale jak říkám, bála jsem se reakce). No dnes jsem to už rodičům řekla a máš pravdu. Neskutečně se mi ulevilo, protože teď už nic nemusím skrývat, ale pouze si o tom budeme povídat. Rodiče teď se mnou důkladněji rozebírají školu a dokonce i to školné je prý v pohodě! No, i tak si asi příští rok (bude mi 15) seženu brigádu, ať jim pomůžu. :-). Jestli mi neodepíšeš, tak nevadí. Chápu, že jsou tady mnohem důležitější dopisy. Ještě jednou díky, Verča.

Nezvládám to! Zabiju buď sebe, nebo matku...

Ahoj Mourrisone, už několikrát jsem psala do tvé poradny, ale dneska - nezvládám to, přijde mi že, ještě chvíli budu muset strpět žít v jednom domě jako moje matka a zabiju buď sebe, nebo ji. Neříkám to z legrace jako ostatní, já si myslím, že bych byla schopna vraždy a nejen mámy, ale i ostatních členů rodiny. Jde o to, že máma pořád jen nadržuje ostatním sourozencům, a protože jsem nejmladší a mám mezi nimi největší věkový rozdíl, tak mezi ně nezapadám a nemám s nimi naprosto žádné hezké vzpomínky. Pořád mě jen znemožňují a ponižují. Říkají mi, že jsem tlustá, že mě nikdo nemá rád a neustále něco nalhávají rodičům. Např. tátovi namluvili, že mě ve škole šikanují, i když nechodíme do stejné školy, a ani s ním nemluvím, nezná nikoho z mé školy a nejspíš si řekl, jaká legrace to je. Poté mě otec vyslýchal a vyhrožoval mi, ať mu řeknu kdo to je, i když jsem brečela a říkala, že nikdo, řešilo se to i s ředitelkou. Teď mi zase sestra ukradla věci a rozbila je a rodiče s tím nic nedělali, bojím se, že to nevydržím a hodím si někde oprátku, ale ještě víc se bojím, že o půlnoci přijdu do sestřina pokoje a zabiju jí nožem, který si schovávám v pokoji a nejsem schopná ho dát pryč. Je toho hodně, co chci udělat v životě a při každém záchvatu zoufalství a chutě ukončit to, všechno si připomínám, že kvůli těmhle lidem nebudu umírat, že je nenechám vyhrát. Poslední dobou se i často sebepoškozuju, nikdo jsi toho nevšiml, i když je to pár měsíců. Taky se chci zeptat, proč už nemůžu číst tvé odpovědi na trápení ostatních, jako to šlo dřív. Nevím, jestli to zvládnu, a ať už bude tvoje odpověď jakákoliv, doufám, že mi pomůže. Měj se, doufám a zároveň i nedoufám, že sem znovu napíšu. Tvoje anonymní fanynka

Mourrisonova poradna