Velké trauma: Může se z toho člověk dostat?

Ahoj Mourrisone, chtěla bych se tě na něco zeptat, co mě trápí. Moje máma mi řekla, že když byla malá, tak prožila něco strašného a že od té doby bývá někdy divná. Strašně ráda bych jí nějak pomohla a taky se chci zeptat, jestli se z toho máma někdy vzpamatuje?

Odpověď

Milá anonymko,

je mi moc líto, že si maminka prošla v dětství něčím, co její dosavadní život ovlivňuje. Prožité trauma (i když nemusí být v budoucnu na člověku vidět) se hojí, popřípadě nehojí stejně jako jakékoli fyzické zranění. Záleží na jeho rozsahu (zlomit prst je něco jiného než si zlomit celou nohu nebo páteř) a tak zvané první pomoci.

Když si někdo zlomí ruku, ošetří ho hned, když ale prožije trauma, začít uzdravovat se může třeba až za deset nebo dvacet let. Záleží na okolnostech a také na tom, jestli se někomu svěřil. Nemohu ti se stoprocentní jistotou říct, že se maminka někdy z prožité události vzpamatuje a úplně uzdraví. To jí nezaručí ani lékař. Ale bylo by dobré, aby se léčit začala – u psychologa, případně psychiatra.

To ale záleží jen a jen na ní.

Je od tebe hezké, že jí chceš pomoct. To můžeš – buď k ní upřímná, otevřená, milá a když se „chová divně“ – zkus být tolerantní a shovívavá. V té chvíli jí bolí duše a neumí si pomoct. Mourrison

Potřebuješ pomoc a poradit?

Potřebuješ poradit s problémy, hledáš pomoc, chceš se na něco zeptat nebo vysvětlit? Napiš Mourrisonovi! Každý den vychází na webu ábíčka jedna odpověď.

Jak pomoct kamarádce s depresemi?

Kamarádka chce zhubnout tím, že vyzvrací jídlo. Mám o ni strach!

Sdílej

11. ledna 2025

Slepuju si modely. Jsem divný nebo opožděný?

Ahoj Mourrisone, potřeboval bych se s tebou o něčem poradit. Jsem úplně jiný než ostatní kluci. Skoro všechny ve třídě baví fotbal nebo hokej, počítačový hry a taky už i mají holky. Já jsem nejraději doma a slepuju si modely. Myslíš, že jsem nějakej divnej nebo opožděnej? Dík, Jonáš (13 let)

Mourrisone, děkuji za radu a podporu, měl jsi pravdu!

Ahoj Mourrisone, možná si vzpomeneš, že už jsem ti psala ohledně toho, že bych chtěla na sosoom a bála jsem se to říct rodičům, protože jsem se bála jejich reakce. Chtěla bych ti moc poděkovat za rady a podporu. Nejdříve jsem se o tomto pobavila s bráchou a pak i s kámoškou, protože to pro mě bylo lehčí, než to říct rodičům (ne, že bych jim nevěřila, ale jak říkám, bála jsem se reakce). No dnes jsem to už rodičům řekla a máš pravdu. Neskutečně se mi ulevilo, protože teď už nic nemusím skrývat, ale pouze si o tom budeme povídat. Rodiče teď se mnou důkladněji rozebírají školu a dokonce i to školné je prý v pohodě! No, i tak si asi příští rok (bude mi 15) seženu brigádu, ať jim pomůžu. :-). Jestli mi neodepíšeš, tak nevadí. Chápu, že jsou tady mnohem důležitější dopisy. Ještě jednou díky, Verča.

Nezvládám to! Zabiju buď sebe, nebo matku...

Ahoj Mourrisone, už několikrát jsem psala do tvé poradny, ale dneska - nezvládám to, přijde mi že, ještě chvíli budu muset strpět žít v jednom domě jako moje matka a zabiju buď sebe, nebo ji. Neříkám to z legrace jako ostatní, já si myslím, že bych byla schopna vraždy a nejen mámy, ale i ostatních členů rodiny. Jde o to, že máma pořád jen nadržuje ostatním sourozencům, a protože jsem nejmladší a mám mezi nimi největší věkový rozdíl, tak mezi ně nezapadám a nemám s nimi naprosto žádné hezké vzpomínky. Pořád mě jen znemožňují a ponižují. Říkají mi, že jsem tlustá, že mě nikdo nemá rád a neustále něco nalhávají rodičům. Např. tátovi namluvili, že mě ve škole šikanují, i když nechodíme do stejné školy, a ani s ním nemluvím, nezná nikoho z mé školy a nejspíš si řekl, jaká legrace to je. Poté mě otec vyslýchal a vyhrožoval mi, ať mu řeknu kdo to je, i když jsem brečela a říkala, že nikdo, řešilo se to i s ředitelkou. Teď mi zase sestra ukradla věci a rozbila je a rodiče s tím nic nedělali, bojím se, že to nevydržím a hodím si někde oprátku, ale ještě víc se bojím, že o půlnoci přijdu do sestřina pokoje a zabiju jí nožem, který si schovávám v pokoji a nejsem schopná ho dát pryč. Je toho hodně, co chci udělat v životě a při každém záchvatu zoufalství a chutě ukončit to, všechno si připomínám, že kvůli těmhle lidem nebudu umírat, že je nenechám vyhrát. Poslední dobou se i často sebepoškozuju, nikdo jsi toho nevšiml, i když je to pár měsíců. Taky se chci zeptat, proč už nemůžu číst tvé odpovědi na trápení ostatních, jako to šlo dřív. Nevím, jestli to zvládnu, a ať už bude tvoje odpověď jakákoliv, doufám, že mi pomůže. Měj se, doufám a zároveň i nedoufám, že sem znovu napíšu. Tvoje anonymní fanynka

Mourrisonova poradna