10. února 2025 • 09:43
Před 110 lety a několika málo dny začala první světová válka. Lidé tehdy neměli tušení, že se mnoho z nich zvládne dožít i té druhé, a tak se pro ni vžil název Velká válka. Ústřední mocnosti (Německo, Rakousko-Uhersko, Osmanská říše a Bulharsko) a země Dohody (Anglie, Francie, Rusko a další) spolu bojovaly na zemi, ve vzduchu i na mořích. A právě na jejich dnech dodnes můžeme nalézt četné artefakty spojené s našimi námořníky.
Trénink českých námořníků? Možná na rybníku
K rakousko-uherskému válečnému loďstvu v Jaderském moři byli odvedeni fyzicky i technicky nejzdatnější muži. Čekala na ně čtyřletá služba, ze které se vrátili zpět domů jen ti nejšťastnější. Naprostá většina českých vojáků viděla při výcviku v Pule, Rijece, Terstu či Kotoru moře vůbec poprvé v životě.
Přesto se z nich stala esa rakousko-uherské flotily. Například kapitán Zdenko Hudeček je dodnes hodnocen jako nejúspěšnější ponorkový velitel Rakouska-Uherska vůbec, počítáme-li tonáž jím potopených lodí.
Rakouský Titanic
Ábíčko se spojilo se skupinou odvážných dobrodruhů a historiků, kteří si říkají Czech Diving Team. Už více než 20 let se věnují potápění k vrakům, a to převážně těm, které jsou nějakým způsobem propojeny právě s českými námořníky. Za tu dobu uskutečnili již 32 různorodých expedic.
A to nejen na Jadran, ale třeba i na Bahamy k vraku československé lodi Pionýr, která ztroskotala v srpnu 1969, když najela na korálový útes. Zkoumali i „rakouský Titanic“ SS Linz, na kterém podle oficiálních dat zahynulo 697 lidí, neoficiálně až 3000. V roce 2008 objevili v hloubce 125 metrů dávno ztracenou italskou vlajkovou loď Giuseppe Garibaldi, potopenou kapitánem Rudolfem Singulem z Brna.
Jedinečná ponorka
O tom, jak příprava, realizace a vyhodnocení takové expedice vypadá, jsme si povídali s šéfem týmu Zdeňkem Partynglem a námořním historikem Borisem Golem. Oba se nedávno vrátili z chorvatského Molunatu, kde podle prvotních předpokladů měla ležet potopená německá ponorka UC24. Nakonec ale zjistili, že vše je úplně jinak. Tento vrak sice výraznou českou stopu výjimečně nemá, jde však o jednu z mála ponorek z první světové války, k nimž je možné se v současnosti potopit. A to už něco znamená.
Historik vyvrací předpoklady
První informace o potopeném plavidle nacházejícím se v této oblasti získal Czech Diving Team již v roce 2006. Tehdy se spekulovalo o tom, že by mohlo jít o rakousko-uherský torpédový člun. Chorvatští potápěči v roce 2019 uskutečnili řadu ponorů a prohlásili vrak za německou ponorku typu UC II s označením UC24.
„Protože ale příběh o potopení německé ponorky UC24 dost podrobně znám, po zhlédnutí chorvatského dokumentu mi bylo jasné, že se nemůže jednat o vrak ponorky UC24,“ vysvětluje Boris Gol.
Úspěch, ale nový problém
Začaly tak dlouhé měsíce hledání plánů, fotografií, lodních deníků, hlášení a dalších informací z rakouských a německých archivů i od kolegů historiků. V roce 2022 odjeli členi Czech Diving Team do Molunatu, potopili se k vraku a téměř bez pochyb dokázali, že se o ponorku UC24 nejedná.
„A tak vyvstala otázka, o jakou ponorku vlastně jde. V průběhu obou světových válek na Jadranu operovalo velké množství německých i spojeneckých ponorek,“ doplňuje Gol, který v minulosti pracoval také jako tvůrce předloh plastikových modelů, mimo jiné právě prvoválečných plavidel.
Hlavně mít vše v pořádku
Příprava podobné expedice často zabere několik měsíců či let. Protože se vraky obvykle nacházejí v teritoriálních vodách, je nutné od státních institucí získat řadu povolení. A pak do oblasti přepravit lidi i veškeré vybavení, v tomto případě o váze 4 tuny. K plavidlu u Molunatu se Czech Diving Team vrátil ještě dvakrát, naposledy v červnu letošního roku. Ponor k ponorce v hloubce 85 metrů si ale rozhodně nepředstavujme jako šnorchlování s rybami mezi korály.
Helium místo dusíku
Takzvané technické potápění je fyzicky i psychicky velmi náročné. Na samotné zkoumání vraku na dně mají potápěči nesmírně málo času, jen asi 15 minut. Více než hodinu pak stráví dekompresí na cestě zpátky na hladinu. Potápěči na dně nedýchají vzduch, ale takzvaný Trimix – směs 15 % kyslíku, 55 % helia a jen 35 % dusíku, neboť poslední jmenovaný plyn je hluboko pod vodou narkotický. Mají silná světla, suché obleky a také podvodní skútry, které výrazně usnadňují a zrychlují pohyb pod vodou.
Podmořská uklízecí četa
Více než sto let potopené vraky jsou na dně obvykle pokryty mořskou faunou a florou a také vrstvami rybářských sítí. To je další věc, která výrazně znesnadňuje práci potápěčů a hledání klíčových identifikačních znaků. V tomto případě bylo nutné ponorku přeměřit nylonovým pásmem, ověřit polohu torpédometů nebo očistit palubní dělo. Pořízené fotografie a filmové záběry z celkem 22 ponorů uskutečněných v rámci 3 expedic se pak opět porovnávaly s dostupnými plány a informacemi.
Hledání Liberce v Atlantiku
Czech Diving Team nakonec prokázal, že se nejedná o ponorku UC24, ale o vrak německé ponorky typu UEI s označením U72. Ta za války zneškodnila 10 plavidel a nakonec byla 1. listopadu 1918 potopena vlastní posádkou, aby nepadla do rukou nepřátel. Češi tak vyřešili letitou záhadu jednoho vraku. Další na ně ale čekají.
„Už v září budeme opět hledat ponorku U-206 Reichenberg neboli Liberec v Biskajském zálivu,“ láká Partyngl. Příští rok plánuje s týmem zkoumat vrak lodi Firenze, vůbec prvního plavidla, na kterém se z Vladivostoku vraceli čeští legionáři. Je tedy dost dobře možné, že o úspěších českých archeopotápěčů nečtete v ábíčku naposledy.
Zločinec, nebo hrdina?
Český kapitán Zdenko Hudeček
Český kapitán Zdenko Hudeček byl více než 100 let v Itálii považován za válečného zločince. Se svou ponorkou U28 totiž 12. ledna 1918 potopil italský parník Bosforo, na kterém zahynulo 36 lidí. Italové tvrdili, že šlo o neozbrojené obchodní plavidlo a požadovali po konci války vydání Hudečka před italský soud. Kapitán však trval na tom, že na lodi viděl dělo a šlo tedy o legitimní cíl.
Czech Diving Team se v roce 2019 k vraku na jihu Kalábrie v hloubce 56 metrů potopil a dělo na palubě skutečně objevil. Napsal tak pomyslnou tečku za Hudečkovým příběhem a pomohl jednou provždy očistit jeho jméno.
Jak neztratit vrak (a potápěče):
Zajímá vás, jak lze zařídit, aby se podmořští dobrodruzi po téměř dvouhodinovém bádání v hlubinách vrátili zpátky přesně k lodi? „Nejprve pomocí sonaru a GPS souřadnic najdeme vrak ponorky, pak připravujeme instalaci sestupového lana,“ vysvětluje Zdeněk Partyngl. „Kapitán spustí na dno moře kotvu a vleče ji po dně přímo na pozici vraku. Jakmile se kotva zachytí, zasekne ji za vrak. Na konec lana se přiváže velká barevná bóje, tím je vrak spojen s hladinou a vše je připraveno pro sestup potápěčů,“ dodává.
