Odmalička vídávám duchy

Ahoj Mourrinsone, už odmalička vidívám duchy a až do teď jsem se jich nebála. Jednou večer se mi ale zdál špatný sen, všude, kde jsem ve svém životě byla, tam byla vždy v málo viditelném místě nějaká tmavá malá postava nebo duch. Den na to jsem byla sama doma a tak jsem zůstala doma sama, jenže když jsem šla spát a lehla si do postele, viděla jsem, jak za dveřmi svítí slabé světlo, ale přitom jsem všechny světla v bytě pozhasínala. A nedávno jsem se v noci probudila a viděla jsem v koutě tmavou postavu (která vypadala přesně jako v tom snu), která se po chvíli ztratila, ale když jsem se za chvíli zase probudila, slyšela jsem škrábání o dřevo a pak hlas, který mi říkal, ať už se v nejlepším nikdy neprobudím. Poradíš mi prosím, co mám dělat? Předem díky. 13 let P.S.: Jo a Mourrinsone, prosím, neudávej moje jméno pod moji prosbu - jenom věk, jestli můžeš. Dík.

Odpověď

Ahoj nejmenovaná, tvoji prosbu o nezveřejnění jména budu samozřejmě respektovat. Podle toho, co píšeš, mám pocit, že máš sice hodně bohatý vnitřní svět, fantazii, ale na druhou stranu tě trochu děsí a obtěžuje. Popřemýšlej, jak vypadá tvůj běžný den – nejsi třeba příliš mnoho na počítači, nečteš hodně scifi nebo fantasy nebo nepoddáváš se třeba až moc svým myšlenkám a bujným představám? Pokud býváš doma sama, zkus si pustit klidnější hudbu, malovat nebo číst nějakou romantickou literaturu. Všechny tyto aktivity tě vnitřně uklidní. Před spaním nebývej na počítači, ani na Facebooku nebo mobilu (přeci jenom to je jen virtuální svět), nedívej se na strašidelné filmy, zkus si uvařit bylinkový (zklidňující) čaj a nech si třeba puštěnou nějakou klidnou anebo relaxační hudbu. Když je totiž váš lidský mozek hodně namáhaný a unavený, může třeba potom podporovat různé představy, které vás mohou strašit. Mourrison

Sdílej

31. července 2013

Byla jsem poslušná, ale teď už nechci

Ahoj Mourrisone, jako malá jsem vždycky byla hrozně poslušná, chodila s rodiči na všechny jejich akce, chovala jsem se jako oni, hodně jsem se jim svěřovala atd., ale teď už to dělat nechci. Mám ve škole kamarády, kterým věřím tisíckrát víc, a taky je mi příjemnější mluvit s nimi, protože kdykoli se snažím se mámě s něčím svěřit, aby nebyla smutná, že na ni kašlu, tak to promění v lekci. To moji kamarádi nedělají. Nebo jdu třeba na oslavu narozenin nějaké mé kamarádky a máma zas žárlí, že trávím moc času s kamarády a málo s rodiči. Ale to co mě štve nejvíc, je, jak mi pořád připomínají, jak jsem byla jako malá lepší, a neustále na to naráží. Třeba dřív jsem poslouchala audioknihy a teď radši písničky, a vždycky když poslouchám písničky, tak táta řekne něco jako: "Dřív to byl Hurvínek a teď tohle" a podobný věci, a já mám pocit, že jsem je zklamala. Že už nejsem ta poslušná malá holčička, která dělá vše, co oni chtějí. Mám i vlastní život a názory, a oni si na to nedokážou zvyknout. Omlouvám se za dlouhou zprávu, děkuju moc za odpověď.

Strašně na ní žárlím a nemůžu si pomoct

Ahoj Mourrisone, chtěl bych se tě na něco zeptat. Moje holka bydlí na druhém konci Prahy, a tak se nemůžeme tak často vídat. Jenže já se bojím, aby se nezamilovala do někoho jinýho, ale nechci jí pořád volat a hlídat a vyptávat se, co dělala a tak. Strašně na ní žárlím a nemůžu si pomoct. Co mám dělat, Dalibor

Archív