Chtěla bych začít chodit se svým nevidomým kamarádem

Ahoj Mourrisone, potřebovala bych od Tebe jednu radu. Já totiž mám ráda jednoho kluka, jsme velcí kamarádi. Když jsme spolu, tak se vždy moc pobavíme. Já mu přináším vždycky pocit radosti a smíchu a on mně dává zase rady, jak se dobře oblékat, abych byla IN apod. Je mezi námi ale jeden menší rozdíl, on se totiž narodil s handicapem, a to takovým, že je nevidomý. Mně to ale vůbec nevadí, mám ho ráda, takového jaký je. Mám ale strach, co si o mně budou myslet ostatní moji kamarádi a moje rodina, když spolu začneme ,,chodit". A mám strach mu to nabídnout, protože nevím, jak zareaguje, a proto tě chci prosím požádat o radu. A mimochodem, máte opravdu nejlepší časopis, co znám, a to jsem měla už hodně daleko jiných časopisů, které z daleka nejsou tak exkluzivní jako je ábíčko. Předem děkuji za odpověď, Týna 14 let

Odpověď

Ahoj Týno, je naprosto skvělé, že kamarádův handicap ti nejen nevadí, ale navíc ho ani nevnímáš. To v tvém věku dokáže jen málokdo (kolikrát to nedokáží ani dospělí) – je vidět, že ho máš opravdu a bezpodmínečně ráda a jsi hodně zralá. A to by ti mohlo pomoct i s tím, co si budou o vás (o tobě) vyprávět tvoji kamarádi. Vždyť si přeci mohou říkat, co chtějí, a navíc ti opravdoví tě nebudou nejen soudit, ale ani hodnotit. Asi bych mu neříkal hned, že s ním chci chodit, ale nechala bych tomu volný průběh. Párkrát si vyrazte na procházku, na výlet nebo na zmrzlinu a uvidíš, příležitost k vyznání lásky sama přijde. Možná, že ti bude vztah rozmlouvat, že se nemáš vázat na člověka s handicapem atd., ale na to je jen jediná odpověď, je to tvoje dobrovolné rozhodnutí. Mourrison

Sdílej

9. dubna 2014

Byla jsem poslušná, ale teď už nechci

Ahoj Mourrisone, jako malá jsem vždycky byla hrozně poslušná, chodila s rodiči na všechny jejich akce, chovala jsem se jako oni, hodně jsem se jim svěřovala atd., ale teď už to dělat nechci. Mám ve škole kamarády, kterým věřím tisíckrát víc, a taky je mi příjemnější mluvit s nimi, protože kdykoli se snažím se mámě s něčím svěřit, aby nebyla smutná, že na ni kašlu, tak to promění v lekci. To moji kamarádi nedělají. Nebo jdu třeba na oslavu narozenin nějaké mé kamarádky a máma zas žárlí, že trávím moc času s kamarády a málo s rodiči. Ale to co mě štve nejvíc, je, jak mi pořád připomínají, jak jsem byla jako malá lepší, a neustále na to naráží. Třeba dřív jsem poslouchala audioknihy a teď radši písničky, a vždycky když poslouchám písničky, tak táta řekne něco jako: "Dřív to byl Hurvínek a teď tohle" a podobný věci, a já mám pocit, že jsem je zklamala. Že už nejsem ta poslušná malá holčička, která dělá vše, co oni chtějí. Mám i vlastní život a názory, a oni si na to nedokážou zvyknout. Omlouvám se za dlouhou zprávu, děkuju moc za odpověď.

Strašně na ní žárlím a nemůžu si pomoct

Ahoj Mourrisone, chtěl bych se tě na něco zeptat. Moje holka bydlí na druhém konci Prahy, a tak se nemůžeme tak často vídat. Jenže já se bojím, aby se nezamilovala do někoho jinýho, ale nechci jí pořád volat a hlídat a vyptávat se, co dělala a tak. Strašně na ní žárlím a nemůžu si pomoct. Co mám dělat, Dalibor

Archív