Ahoj Mourrisone, v poslední době se cítím fakt špatně. Mám pocit, že mě nikdo nemá rád, že jenom tak existuju a mamka mi říká, jak jsem neschopná a nic neumím, proto si prý nezvládnu najít kamarády. S tátou vycházím docela dobře, ale před rokem a půl se rodiče rozvedli, tak ho vidím málokdy. Snažím se chovat normálně, ale nejde to. Občas se sesypu ve škole, ostatní se smějí a je to ještě mnohem horší. Dál jsem úplně jiná než ostatní, holky ze třídy pořád mluví o tom, která už má kluka a kdo miluje koho. Já to nechápu, vůbec mě to nezajímá, a pak mi všichni jenom řeknou, že jsem divná. Docela jsem si rozuměla s jednou holkou, ale ta mi řekla, ať konečně začnu žít. Jenomže já se bojím, že to nedokážu... A ještě víc mě děsí, že nechci. V poslední době se mi špatně spí a mám neustále pocit, že budu brečet, ale už to nejde. Nemám vůbec žádnou motivaci a mamka říká, že jsem líná a nikdy se nic nenaučím. Ale myslím, že nemůžu za to, co se mnou je. Mohla by to být deprese? Už se skoro vůbec nesměju a dělá mi problém i jít se normálně najíst... Fakt se bojím, ale mám strach jít k psychologovi, protože od mamky slyším jenom, že si něco namlouvám a že bych se měla snažit být stejná jako ostatní. Takže mám strach, že mi řeknou, že mi nic není a ať s tím přestanu, jenomže ono to nejde... A největší strach mám ze selhání před lidmi. Proto se snažím co nejvíc lidem vyhýbat. Dorka, patnáct let