Chtěla bych se změnit

Milý Mourrisone, mám problém, který není ani tak problémem, a vlastně se nedá vyřešit, přesto už si nevím rady, a tak ti píšu. Nevíš, jestli se dá změnit charakter člověka? Asi ne, viď? Já jsem totiž introvert a neuvěřitelně mě to štve. Introverti jsou dost na okraji společnosti a já bych hrozně chtěla být od toho okraje trochu dál. Ne že bych toužila být nějak zvlášť oblíbená, jen mi vadí to časté trapné ticho a to, že nedokážu reagovat spontánně a vtipně. Já jsem vtipná, myslím, ale jen, když píšu nebo jsem mezi přáteli. Mezi kamarády jsem totiž naopak dost velký extrovert, protože je znám vážně dobře, ale co z toho? Nedokážu si mezi cizími lidmi představovat, že cizí nejsou. Jsem celkem šťastná, jen bych chtěla líp zapadnout mezi spolužáky nebo lidi z kroužku a tak. Snažím se usmívat se, nenuceně zdravit a odpovídat, tvářit se uvolněně... a přesto jsem ve třídě spíš ,,ta kámoška té a té holky". Tedy, snad ne pro všechny, ale stejně. Ve společnosti se snažím nevyčnívat, vadí mi být středem pozornosti,... a hlavně mluvit s klukama. Na kroužku jsou dva vážně sympatický kluci a jsou na mě milí, ale já se bojím, že je za chvíli přestane bavit, jak se vždycky jen usměju a tříslovně odpovím. Nedokážu se zapojit do obecné konverzace, někdo se mě musí zeptat. Někdy nevím jak, někdy to vím, ale bojím se, že se ztrapním nebo prostě nenajdu odhodlání. A potom, když už je pozdě, mě najednou napadají celé vtipné věty... Jsem bezradná. Jsem na sebe naštvaná, že mi tolik záleží na tom, jak mě vidí ostatní. Prosím, poradíš mi? A promiň za dlouhou zprávu. Děkuji moc, Viki. P.S.: Prosím, nechci, aby se můj dotaz otiskl v ábíčku. Díky

Odpověď

Ahoj Viki, je úžasné, jak umíš své vnitřní pochody popsat. Skoro by se mi chtělo napsat – jak může mít taková chytrá, citlivá, pohotová holka nějaké problémy? Vtip a výmluvnost umíš použít mezi přáteli a na papír – to je senzační, někdo nedokáže ani to. Víš, co si myslím, že by bylo pro tebe dobré. Přijmout se taková, jaká jsi. Někdy introvertní, jindy extrovert, někdy málomluvná, jindy mlčící – jsi neskutečně barevná osobnost, a ty bys měla mít na sobě ráda. Člověk nemusí být pořád vtipný, odpovídat vtipně, navíc se nikdy nezavděčíš všem. Pokud se bude přemáhat a chovat pro tebe nepřirozeně, nakonec budeš pro některé falešná, trapně vtipná a podobně (a zase tě to bude trápit). Opravdu je nejdůležitější, jak se vidíš ty sama, ane, jak tě vidí ostatní. Mourrison

Sdílej

13. dubna 2018

Rodiče mě nutí lhát, co mám dělat?

Ahoj Mourrisone, chtěl bych se tě zeptat na takovou tajnou věc. Máma a táta říkaj, že nemáme žádný peníze a že děda je bohatej. Vždycky, když něco chci, tak mi říkaj, ať zavolám dědovi, ale že nesmím říct, že to říkali oni. Děda jim někdy peníze dá a někdy nedá a já nevím proč. Mám dědu rád a nechci mu lhát, ale když tu věc fakt chci, tak mu lžu. Pak mě to to trápí. Co mám dělat?

Chci pracovat v zahradnictví, ale nechci zklamat rodiče

Ahoj Mourrisone, máma a táta mají vysokou školu a strašně by si přáli, abych ji taky vystudovala. Jenže mně se nechce učit, navíc mám hrozně ráda kytičky a chtěla bych pracovat někde v zahradnictví. Vždycky když jdu ze školy, tak se zastavím v jednom u našeho baráku a je mi tam dobře. Co mám dělat, když nechci naše zklamat? Gábina

Mohu si vydělávat prodejem svých výrobků?

Ahoj Mourrisone, chtěla bych se na něco zeptat. Chtěla bych si vydělat na dárky na vánoce, a tak jsem začala dělat takové malé andělíčky z korálků. Myslíš, že bych je mohla prodávat? Ptám se proto, že tady píšeš, že brigády jsou u nás povolený od 15, a mě je teprve 14. Díky, Fanynka

Na chvíli jsme se rozešli a já to nezvládla

Ahoj Mourrisone, Mám takového kamaráda, budeme mu říkat Lukáš. Lukáš je hrozně vřelý člověk, a můj nejlepší kamarád. Abych zkrátila příběh, asi před rokem a půl jsme se nějak víc začali bavit, a asi před 10 měsíci mi řekl, že mě miluje (předpokládala jsem, že platonicky) a od té doby to často říkal. Já jsem nechtěla nějak spěchat a nejdřív jsem si to chtěla promyslet. Ale on mě tak často objímal, byl ke mně tak milý, že bylo nemožný se nezamilovat. Tak jsem mu to řekla taky. Chvíli to bylo fakt super. Ale potom jsem si začala všímat, že je ovlivněn spolužáky, a dělá si srandu z jiných a děla absolutně neakceptovatelný „vtipy". Vždycky jsem mu to řekla, on se omluvil a pak zase. Jednou to ale opravdu přehnal a tak jsem mu napsala. A tentokrát mi fakt neslušně napsal, ať se do toho nepletu a že jsem... Hodně mě to zamrzelo a hodně jsem brečela, a litovala jsem, že jsem se kdy zamilovala do takového idiota. Ale nebavit se s ním mi fakt nedělalo dobře, nemohla jsem spát ani jíst, smát se, a obecně jsem byla úplně bez energie. Chyběl mi. A dneska už jsem byla úplně na pokraji sil, a řekla jsem si, kašlu na to, a o přestávce jsem za ním šla a řekla jsem mu, že mi chybí. On mě objal, řekl mi, že mě miluje a wow všechno bylo vyřešeno. Ale mně to přijde šíleně nedořešený, a mám pocit, že jsem to úplně pokazila. Mám pocit, že mě doopravdy nemiluje, že to jen tak říkal, protože celou dobu co jsme se nebavili, to vypadalo jako by mu to bylo úplně jedno. Mrzí mě ta situace, a myslím si, že jsem to vyřešila špatně, ale zároveň to bez něho vůbec nedávám. Omlouvám se za dlouhý vzkaz. Maruška, 14 let

Archív