Milý Mourrisone, mám problém, který není ani tak problémem, a vlastně se nedá vyřešit, přesto už si nevím rady, a tak ti píšu. Nevíš, jestli se dá změnit charakter člověka? Asi ne, viď? Já jsem totiž introvert a neuvěřitelně mě to štve. Introverti jsou dost na okraji společnosti a já bych hrozně chtěla být od toho okraje trochu dál. Ne že bych toužila být nějak zvlášť oblíbená, jen mi vadí to časté trapné ticho a to, že nedokážu reagovat spontánně a vtipně. Já jsem vtipná, myslím, ale jen, když píšu nebo jsem mezi přáteli. Mezi kamarády jsem totiž naopak dost velký extrovert, protože je znám vážně dobře, ale co z toho? Nedokážu si mezi cizími lidmi představovat, že cizí nejsou. Jsem celkem šťastná, jen bych chtěla líp zapadnout mezi spolužáky nebo lidi z kroužku a tak. Snažím se usmívat se, nenuceně zdravit a odpovídat, tvářit se uvolněně... a přesto jsem ve třídě spíš ,,ta kámoška té a té holky". Tedy, snad ne pro všechny, ale stejně. Ve společnosti se snažím nevyčnívat, vadí mi být středem pozornosti,... a hlavně mluvit s klukama. Na kroužku jsou dva vážně sympatický kluci a jsou na mě milí, ale já se bojím, že je za chvíli přestane bavit, jak se vždycky jen usměju a tříslovně odpovím. Nedokážu se zapojit do obecné konverzace, někdo se mě musí zeptat. Někdy nevím jak, někdy to vím, ale bojím se, že se ztrapním nebo prostě nenajdu odhodlání. A potom, když už je pozdě, mě najednou napadají celé vtipné věty... Jsem bezradná. Jsem na sebe naštvaná, že mi tolik záleží na tom, jak mě vidí ostatní. Prosím, poradíš mi? A promiň za dlouhou zprávu. Děkuji moc, Viki. P.S.: Prosím, nechci, aby se můj dotaz otiskl v ábíčku. Díky