Pohádali jsme se s nejlepším kamarádem, co mám dělat?

Pohádali jsme se s nejlepším kamarádem

Měla jsem hodně moc dobrého kamaráda, ale bohužel jsme se pořád v jednom kuse hádali. I přes to to byl pro mě můj moc dobrý přítel, který mi vždy pomohl, vyslechl, pokecal si se mnou, prostě jsme si rozuměli. Pak jsme se pohádali a asi týden jsme si nepsali a on mi pak napsal, že už nechce být můj kamarád. Přestal mě sledovat na všech sociálních sítích a ukončil se mnou kontakt. Ačkoliv jsem tvrdila, že ho nepotřebuji, tak je to lež, Vážně moc mi chybí a chci ho zpět, ale netuším, co mám dělat. Zároveň se na něj hodně zlobím, protože mě poslal do háje v momentě, kdy jsem ho potřebovala nejvíc. Chybí mi a ráda bych si s ním zase povídala, ale on o to asi nestojí a já vážně nevím, co mám dělat. Poradíte mi prosím? Já už nevím, co mám dělat. Tak moc se mi stýská.

Odpověď

Milá anonymko, velmi často se stává, že to, jak moc máme někoho rádi, si uvědomíme, až když ho ztratíme. Ale není všem dnům konec. Podle toho, co jsi mi psala, jste s kamarádem na jednu stranu velmi odlišné povahy (proto jste se možná tak často hádali) a na druhou stranu se do sebe umíte vcítit a být si vzájemně oporou. Ze všeho nejdřív se zamysli nad tím, proč a z jakého důvodu jste se hádali. Byly hádky nutné? Bylo se s ním dohadovat pro tebe důležité? Anebo je pro tebe daleko důležitější přátelství s ním. Pokus sis na poslední otázku odpověděla kladně, neboj se s kamarádem promluvit. Pokuste se nejasnosti mezi sebou vyjasnit a v případných hádkách se krotit. Pokud vám vaše přátelství bude stát za to, věřím, že se oba vynasnažíte. Mourrison

Je normální, že se někdy s kamarádem hádáme?

Můj kamarád vždy všechna tajemství vyzradí

Sdílej

2. prosince 2020

Byla jsem poslušná, ale teď už nechci

Ahoj Mourrisone, jako malá jsem vždycky byla hrozně poslušná, chodila s rodiči na všechny jejich akce, chovala jsem se jako oni, hodně jsem se jim svěřovala atd., ale teď už to dělat nechci. Mám ve škole kamarády, kterým věřím tisíckrát víc, a taky je mi příjemnější mluvit s nimi, protože kdykoli se snažím se mámě s něčím svěřit, aby nebyla smutná, že na ni kašlu, tak to promění v lekci. To moji kamarádi nedělají. Nebo jdu třeba na oslavu narozenin nějaké mé kamarádky a máma zas žárlí, že trávím moc času s kamarády a málo s rodiči. Ale to co mě štve nejvíc, je, jak mi pořád připomínají, jak jsem byla jako malá lepší, a neustále na to naráží. Třeba dřív jsem poslouchala audioknihy a teď radši písničky, a vždycky když poslouchám písničky, tak táta řekne něco jako: "Dřív to byl Hurvínek a teď tohle" a podobný věci, a já mám pocit, že jsem je zklamala. Že už nejsem ta poslušná malá holčička, která dělá vše, co oni chtějí. Mám i vlastní život a názory, a oni si na to nedokážou zvyknout. Omlouvám se za dlouhou zprávu, děkuju moc za odpověď.

Strašně na ní žárlím a nemůžu si pomoct

Ahoj Mourrisone, chtěl bych se tě na něco zeptat. Moje holka bydlí na druhém konci Prahy, a tak se nemůžeme tak často vídat. Jenže já se bojím, aby se nezamilovala do někoho jinýho, ale nechci jí pořád volat a hlídat a vyptávat se, co dělala a tak. Strašně na ní žárlím a nemůžu si pomoct. Co mám dělat, Dalibor

Archív