Dobrý den Mourrisone, omlouvám se, že už sem píšu po druhé, ale opět jsem potřebovala nějakou oporu a zjistila jsem, že moje minulá zpráva nebyla tak úplně upřímná a spoustu věcí jsem vynechala. Také se omlouvám, jelikož přesně nevím, jak si mé problémy v hlavě uspořádat, a tudíž je pro mě složité zformulovat je do podoby, která by byla srozumitelná.  Takže, nejspíš začnu tím, jak jsem se do této pozice dostala. Dříve jsem mívala spoustu kamarádů na internetu, v mém osobním tudíž  „reálném" životě jsem měla maximálně jednu dobrou kamarádku, jelikož jsem většinu svého času věnovala právě těmto virtuálním kamarádům. Jenže, tenhle „životní styl" se logicky nedal zvládnout, poněvadž těch kamarádů nebylo 10, ani 20, ale někdy i kolem 200. Nikdy mi to nebylo dost, pořád jsem si připadala, že jsem na to sama, a tak jsem stále a stále sháněla nové lidi. Začala jsem se dost uzavírat ve svém vlastním pokoji, dalo by se říct i ve svém vlastním světě a toho si všimli i moji rodiče. Začaly obrovské hádky, neboť jsem mým kamarádům na internetu věnovala všechen můj čas, nezbýval mi čas ani na rodinu, tak ani na domácí mazlíčky, školu, či jídlo a hygienu. Začala jsem být více agresivní k mým rodičům a vyvrcholilo to až do situace, kdy jen pobývání v mém pokoji bylo nesmírně náročné. Chci tu jen vyzdvihnout pár nejhorších situací během hádek s mými rodiči, které později měli velký důraz na mojí psychiku. Když se moje matka snažila zabít, celkově dvakrát, důsledkem našich hádek. Jednou dokonce i omdlela, několikrát dostala neskutečný záchvat a zhroutila se mi celá rodina před očima, bylo to něco strašného a doteď si procházím panickou atakou kdykoliv jen na tuto událost myslím. Také mi můj otec záměrně rozbil telefon, když jsem na něm bývala dost závislá (z důvodu mých přátel, které jsem na něm měla) a tu noc jsem doslova prosila mé rodiče, aby mě zbavili života, že už tu nechci být, no zkrátka jsem jim udělala velké divadlo. Od té doby jsem čekala na psychology, na psychiatry, ale stále nikdo nebyl volný. Až tento prosinec jsem se konečně dostala na psychiatrii a byla mi diagnostikována úzkostní deprese. Dostala jsem dva prášky, antidepresiva a prášky na spaní. Spravila se mi váha, s rodiči už vycházím skvěle, to samé i s mým starším sourozencem, ale těch kamarádů, kteří na mě měli velice špatný vliv, jsem se zbavila teprve nedávno. Mělo to hned několik důvodů, jeden z nich byl ten, že jich na mě jednoduše bylo moc a chtěla jsem se soustředit na sebe a na školu, ale ten hlavní důvod byl, že neprospívali mému zdraví. Chytala jsem neskutečné úzkosti kdykoliv, když jsem měla jen otevřít svůj telefon, a tak nějak jsem se začala jen a jen zhoršovat. Další, pro mě nejhlavnější důvod byl jasně ten, že jsem, se svým způsobem, vydávala za někoho, kdo jsem nebyla. V té době jsem byla neuvěřitelně zmatená a bylo mi vtloukáno do hlavy, že mě budou mít lidi radši jako kluka. Proto jsem si ostříhala vlasy, celkově změnila vizuál a začala se chovat, přezdívat si a dokonce i tvrdit, že jsem kluk. Neskutečně toho nyní lituji, jelikož už vím, že to tak nebylo a já jsem byla jen zmatená. Proto jsem je všechny z mého života odstřihla, zablokovala si je, bez jediného slova. Uvědomuji si, že to ode mě nejspíš bylo zbabělé a nesprávné, proto se také cítím tak špatně, ale potřebovala jsem to udělat. Zlom ale nastal, když tito mí bývalý kamarádi začali psát kamarádům z mého okolí, (s kterými například chodím do školy) spoustu nadávek na mě, jak mě nesnáší, že mám umřít, a že si zasloužím jen to nejhorší. Konečně jsem si myslela, že se to všechno jen zlepšuje. Našla jsem si pár kamarádů, mám lepší váhu, ale tohle mě zase položilo. Cítím se strašně, ale na jednu stranu se jim nemůžu divit. Asi jsem vážně špatný člověk, proto možná nemám více přátel. Také mě neskutečně tíží to, že nemám ani kapku sebevědomí. Nesnáším své vlasy, oči, pleť, všechno. Každý den se setkávám s pocitem, že mě nikdo nemá rád, že jsem k ničemu, a že mě nesnáší. Ale někdy mám zase stavy, kdy si myslím, že jsem milována svou rodinou, svými přáteli, ale potom mě přepadne špatná nálada a nic jiného než nůž či žiletka v ruce nepomůže. Omlouvám se za dlouhou zprávu, jen jsem se potřebovala někomu konečně svěřit. Přeji Vám hezký zbytek dne.