Potřebuju oporu

Dobrý den Mourrisone, omlouvám se, že už sem píšu po druhé, ale opět jsem potřebovala nějakou oporu a zjistila jsem, že moje minulá zpráva nebyla tak úplně upřímná a spoustu věcí jsem vynechala. Také se omlouvám, jelikož přesně nevím, jak si mé problémy v hlavě uspořádat, a tudíž je pro mě složité zformulovat je do podoby, která by byla srozumitelná.  Takže, nejspíš začnu tím, jak jsem se do této pozice dostala. Dříve jsem mívala spoustu kamarádů na internetu, v mém osobním tudíž  „reálném" životě jsem měla maximálně jednu dobrou kamarádku, jelikož jsem většinu svého času věnovala právě těmto virtuálním kamarádům. Jenže, tenhle „životní styl" se logicky nedal zvládnout, poněvadž těch kamarádů nebylo 10, ani 20, ale někdy i kolem 200. Nikdy mi to nebylo dost, pořád jsem si připadala, že jsem na to sama, a tak jsem stále a stále sháněla nové lidi. Začala jsem se dost uzavírat ve svém vlastním pokoji, dalo by se říct i ve svém vlastním světě a toho si všimli i moji rodiče. Začaly obrovské hádky, neboť jsem mým kamarádům na internetu věnovala všechen můj čas, nezbýval mi čas ani na rodinu, tak ani na domácí mazlíčky, školu, či jídlo a hygienu. Začala jsem být více agresivní k mým rodičům a vyvrcholilo to až do situace, kdy jen pobývání v mém pokoji bylo nesmírně náročné. Chci tu jen vyzdvihnout pár nejhorších situací během hádek s mými rodiči, které později měli velký důraz na mojí psychiku. Když se moje matka snažila zabít, celkově dvakrát, důsledkem našich hádek. Jednou dokonce i omdlela, několikrát dostala neskutečný záchvat a zhroutila se mi celá rodina před očima, bylo to něco strašného a doteď si procházím panickou atakou kdykoliv jen na tuto událost myslím. Také mi můj otec záměrně rozbil telefon, když jsem na něm bývala dost závislá (z důvodu mých přátel, které jsem na něm měla) a tu noc jsem doslova prosila mé rodiče, aby mě zbavili života, že už tu nechci být, no zkrátka jsem jim udělala velké divadlo. Od té doby jsem čekala na psychology, na psychiatry, ale stále nikdo nebyl volný. Až tento prosinec jsem se konečně dostala na psychiatrii a byla mi diagnostikována úzkostní deprese. Dostala jsem dva prášky, antidepresiva a prášky na spaní. Spravila se mi váha, s rodiči už vycházím skvěle, to samé i s mým starším sourozencem, ale těch kamarádů, kteří na mě měli velice špatný vliv, jsem se zbavila teprve nedávno. Mělo to hned několik důvodů, jeden z nich byl ten, že jich na mě jednoduše bylo moc a chtěla jsem se soustředit na sebe a na školu, ale ten hlavní důvod byl, že neprospívali mému zdraví. Chytala jsem neskutečné úzkosti kdykoliv, když jsem měla jen otevřít svůj telefon, a tak nějak jsem se začala jen a jen zhoršovat. Další, pro mě nejhlavnější důvod byl jasně ten, že jsem, se svým způsobem, vydávala za někoho, kdo jsem nebyla. V té době jsem byla neuvěřitelně zmatená a bylo mi vtloukáno do hlavy, že mě budou mít lidi radši jako kluka. Proto jsem si ostříhala vlasy, celkově změnila vizuál a začala se chovat, přezdívat si a dokonce i tvrdit, že jsem kluk. Neskutečně toho nyní lituji, jelikož už vím, že to tak nebylo a já jsem byla jen zmatená. Proto jsem je všechny z mého života odstřihla, zablokovala si je, bez jediného slova. Uvědomuji si, že to ode mě nejspíš bylo zbabělé a nesprávné, proto se také cítím tak špatně, ale potřebovala jsem to udělat. Zlom ale nastal, když tito mí bývalý kamarádi začali psát kamarádům z mého okolí, (s kterými například chodím do školy) spoustu nadávek na mě, jak mě nesnáší, že mám umřít, a že si zasloužím jen to nejhorší. Konečně jsem si myslela, že se to všechno jen zlepšuje. Našla jsem si pár kamarádů, mám lepší váhu, ale tohle mě zase položilo. Cítím se strašně, ale na jednu stranu se jim nemůžu divit. Asi jsem vážně špatný člověk, proto možná nemám více přátel. Také mě neskutečně tíží to, že nemám ani kapku sebevědomí. Nesnáším své vlasy, oči, pleť, všechno. Každý den se setkávám s pocitem, že mě nikdo nemá rád, že jsem k ničemu, a že mě nesnáší. Ale někdy mám zase stavy, kdy si myslím, že jsem milována svou rodinou, svými přáteli, ale potom mě přepadne špatná nálada a nic jiného než nůž či žiletka v ruce nepomůže. Omlouvám se za dlouhou zprávu, jen jsem se potřebovala někomu konečně svěřit. Přeji Vám hezký zbytek dne.

Odpověď

Milá anonymko, opět ti říkám, že se nemáš za co omlouvat. Jsem rád, že ses dostala k odbornému lékaři, který ti pomohl. Předepsal ti antidepresiva, která už zabrala. Asi ti ale nemusím říkat, že prášky neřeší příčinu, ale důsledek. Teď, když už ti je dobře a máš sílu, by bylo moc dobré, kdyby sis našla psychologa, kterému bys důvěřovala. Tomu bys mohla popisovat vše, co se ti v hlavě odehrává a co tě trápí. Spolu byste časem přišli na všechny odpovědi a ty by ses naučila na různé situace (třeba na ošklivé chování tvých bývalých virtuálních kamarádů) reagovat jinak. Říká se, že jsme takový „naprogramovaný počítač“, který se chová podle naučených krocích a občas je dobré některé programy přeprogramovat. Zvláště když nám ubližují nebo nepomáhají. Budu moc rád, když mi napíšeš, jak jsi dopadla. Mourrison

Pohádali jsme se s nejlepším kamarádem

Kamarád se mi přiznal, že je gay

Sdílej
 
 

Jak zapadnout do třídy a seznámit se s holkou?

Ahoj Mourrisone, mám tu pro tebe 2 otázky rovnou: 1. Půjdu teď do druháku na střední a úplně jsem nezapadl (vůbec jsem nezapadl). Celý rok jsem seděl v první lavici přímo před učitelkou a extrémně mě to štvalo. Asi chápeš, že si chci sednout jinam. Ale tím, že se se mnou nikdo v té třídě nebaví, tak nechci chodit úplně dozadu a vybral jsem nevinné místo ve druhé řadě uprostřed. Ale i tak vím, že s tím budou mít někteří spolužáci problém a budou mě nutit, abych šel jinam. Potřebuji nějaké rady, tipy nebo triky, jak se vypořádat s těmito spolužáky a jak je lehce slovně poslat někam nebo jak se nenechat vyhodit z místa, popř. co dělat, když mě začnou fyzicky vyhánět z místa ven. 2. Tím, že nemám ty kamarády ve třídě, si je musím hledat jinde po škole. Od září začnu chodit do školního časopisu a tam je velká možnost se s někým seznámit. Většina redakce jsou holky. Ten školní časopis dával na IG za jeden školní rok asi 3 fotky té redakce a mně se tam hrozně moc zalíbila jedna holka. Ale nevím, jestli tam tento rok ještě bude chodit, nebo už ne a taky, jestli už náhodou nemá kluka (jakože většina už ho bohužel má). Každopádně bych s ní docela rád chodil. A potřeboval bych vědět, jak se s ní případně seznámit. Protože je dost možné, že se setkáme vždy jen občas na setkání té rady a to bude všechno a z různých mini chvilek chci vytřískat maximum. Nejdříve chci, aby z nás byli dobří kamarádi a až pak když tak i pár. Tak jestli bys zase neměl nějaké ty rady, tipy a triky. Samozřejmě si tam těch kamarádů/dek chci udělat co nejvíc, aby třída viděla, že nejsem úplně neschopný v bavení se atd. Moc ti předem děkuji Mourrisone, předpokládám, že mi tvé rady hodně pomůžou!

Máma si na mně vylévá zlost a smutek

Ahoj Mourrisone, moje mamka měla hrozné dětství. Jakože fakt hrozné. Nezacházím moc do detailů, jen, že se k ní rodiče chovali hnusně, a doteď z toho má někdy úzkosti atd. S tátou ji vždycky uklidňujeme a snažíme se jí pomoct, ale někdy už je to na mě moc. Přijde mi, že si často na mně vylévá zlost/smutek. Pořád říká věci jako "Já kdybych něco takového rodičům řekla tak." "Já jsem si jako malá věcí vážila" nebo "Já měla hrozné dětství" a blablabla, a už mě někdy tahle sebelítost fakt štve. Neustále to vytahuje, jaká byla chudinka, a cítím se blbě, že ji za to obviňuju, protože bych neměla, ale ona to musí furt vytahovat, a já už pak ani nevím, co na to mám říct. "aha.?" Prostě fakt netuším, a strašně mě štve, jak se furt lituje a vylévá si na mně své emoce. Cítím se jako špatný člověk, protože vím, že to co máma potřebuje, je, aby ji někdo miloval a uklidňoval, ale já to nedokážu. Omlouvám se. 13 let

Má cenu začít ve 13 letech tancovat?

Ahoj Mourrisone, chtěla bych začít chodit na tancování (konkrétně latinskoamerické a standardní tance), ale: 1) je mi už 13 let, není už pozdě na to začít se sportem? 2) jsem introvert, takže bych tam asi nedokázala chodit sama, minimálně ze začátku (když jsem se ptala kamarádky, jestli nechce chodit se mnou, řekla, že ne.). Nevím, jestli má cenu tam chodit, ale myslím si, že by mě to bavilo. Děkuji za odpověď! Adéla.

Co mám dělat, když nechci ve škole cvičit?

Co mám dělat, když nechci ve škole cvičit na tělesné výchově? Jak se mám tělocviku vyhnout?

Trápím se tím, co jsem měl udělat jinak

Ahoj, neustále se vracím ve svých vzpomínkách zpět k věcem, které jsem mohl řešit jinak. Většinou to jsou nějaká moje špatná rozhodnutí nebo chyby. Někdy to na mě prostě přijde, a pak jsem třeba i na ostatní nepříjemný. Nevím, jak se toho mám zbavit. Prosím poraď. Bohouš, 15 let

Co je co je psychohygiena?

Ahoj Mourris, někde jsem slyšel, že je dobrý dodržovat psychickou hygienu. Jenže já nevím, co to je a jak se tedy dodržuje. Roman

Můžu nakupovat na internetu, když mi ještě nebylo 15?

Ahoj Mourrisone, chtěla bych se tě zeptat, jestli si můžu koupit něco v internetovým obchodě, když mi ještě nebylo 15. Dík, Zuzana

Pozná gynekolog, že už nejsem panna?

Ahoj, protože mám veliký výtok, musím jít ke gynekologovi. Za měsíc mi sice bude 15, ale už jsem měla sex. Pozná to gynekolog? Anonymka

Mám si najít kluka jako ostatní holky?

Ahoj Mourrisone, skoro všechny holky ve třídě mají kluka a já jsem jak blbka, protože žádnýho nemám, a navíc nechci. Jenže nechci být blbka, takže si ho mám najít? Verča

Kdy si mám začít šetřit na byt?

Ahoj Mourissone, kdy si mám začít šetřit na byt? Mým snem je se přestěhovat do Bratislavy, protože jsem poloviční Maďar, umím německy a je to relativně blízko od ČR (jsem z Prahy). A právě kvůli tomu, že je to blízko od příbuzných v Maďarsku, můžu pracovat ve Vídni a snadno můžu navštívit rodiče. Vím, že je mi jen 12, ale do té doby dokud jsem nezačal chodit na gympl, tak mi bylo jedno, co bude v budoucnosti, ale teď v létě po prvním ročníku jsem se nad tím zamyslel, protože jsem začal víc číst zprávy a všude píšou, že je pro mladou generaci málo bytů atd. A navíc nevím, jak získám peníze na byt nebo dům a jestli bych nemohl už to nějak ovlivnit teďka. Díky ANONYM