Nechci už žít doma s rodinou

Ahoj Mourrisone, už jsem psala do všech možných poraden, už jsem i volala na Linku bezpečí, ale pořád nevím, co mám dělat. Žiju s rodiči, babičkou, mladším bráchou a ségrou. Máma s tátou na nás pořád strašně řvou, nadávají nám sprostě, hádaj se a někdy je máma tak naštvaná, že nám dá k večeři jenom suchý rohlíky. Já už tam nechci být, ale je mi teprve 13. Linda (tak se ale nejmenuju).

Odpověď

Ahoj Lindo, ani nevíš, jak moc mi je líto, jak ti je, co prožíváš a jakou beznaděj cítím z tvého dopisu. Věřím ti, že ti v různých poradnách i na Lince bezpečí upřímně poradili a možná dali i pár dobrých rad, ale moc dobře si uvědomuji, že „dobře a lehce se radí ale hůře a těžce se rady praktikují." Píšeš, že ti je 13 let, ale i v tomto věku máš právo žít šťastný život. Je pravda, že nemůžeš samovolně (sama od sebe) odejít z domova, ale můžeš se svou situací něco dělat. A to NĚCO je: začít žít a pracovat na sobě tak, abys byla vnitřně šťastná (bez ohledu na okolí). Budeš se možná divit, ale nikdo nás nemůže udělat šťastnými, do dokážeme jen my sami. Je to nesmírně těžké (i my dospělí se to učíme celý život), protože daleko jednodušší je si říkat – budu šťastná, až na mě budou rodiče hodní; budu šťastná, až mi koupí nový mobil; budu šťastná, když mě vezmou holky do party; budu šťastná, když budu mít dobré známky – a tak bych mohl pokračovat donekonečna. Začni se věnovat sama sobě, dělej věci, které tě dělají šťastnou, a obklopuj se venku lidmi, se kterými ti je dobře. Každý večer se pochval, byť jen za drobnost, která se ti ten den povedla. Pokud nic z toho ti nepomůže a tobě bude v domácí atmosféře stále špatně a těžce, neboj se obrátit na školní psycholožku nebo sociální odbor na vašem úřadě. Někdy může být pro někoho odchod z rodiny a třeba i dočasné žití v dětském domově prospěšné. Držím ti palce a moc na tebe myslím. Mourrison