Nechci už žít doma s rodinou

Ahoj Mourrisone, už jsem psala do všech možných poraden, už jsem i volala na Linku bezpečí, ale pořád nevím, co mám dělat. Žiju s rodiči, babičkou, mladším bráchou a ségrou. Máma s tátou na nás pořád strašně řvou, nadávají nám sprostě, hádaj se a někdy je máma tak naštvaná, že nám dá k večeři jenom suchý rohlíky. Já už tam nechci být, ale je mi teprve 13. Linda (tak se ale nejmenuju).

Odpověď

Ahoj Lindo, ani nevíš, jak moc mi je líto, jak ti je, co prožíváš a jakou beznaděj cítím z tvého dopisu. Věřím ti, že ti v různých poradnách i na Lince bezpečí upřímně poradili a možná dali i pár dobrých rad, ale moc dobře si uvědomuji, že „dobře a lehce se radí ale hůře a těžce se rady praktikují." Píšeš, že ti je 13 let, ale i v tomto věku máš právo žít šťastný život. Je pravda, že nemůžeš samovolně (sama od sebe) odejít z domova, ale můžeš se svou situací něco dělat. A to NĚCO je: začít žít a pracovat na sobě tak, abys byla vnitřně šťastná (bez ohledu na okolí). Budeš se možná divit, ale nikdo nás nemůže udělat šťastnými, do dokážeme jen my sami. Je to nesmírně těžké (i my dospělí se to učíme celý život), protože daleko jednodušší je si říkat – budu šťastná, až na mě budou rodiče hodní; budu šťastná, až mi koupí nový mobil; budu šťastná, když mě vezmou holky do party; budu šťastná, když budu mít dobré známky – a tak bych mohl pokračovat donekonečna. Začni se věnovat sama sobě, dělej věci, které tě dělají šťastnou, a obklopuj se venku lidmi, se kterými ti je dobře. Každý večer se pochval, byť jen za drobnost, která se ti ten den povedla. Pokud nic z toho ti nepomůže a tobě bude v domácí atmosféře stále špatně a těžce, neboj se obrátit na školní psycholožku nebo sociální odbor na vašem úřadě. Někdy může být pro někoho odchod z rodiny a třeba i dočasné žití v dětském domově prospěšné. Držím ti palce a moc na tebe myslím. Mourrison

Nechci jiného tátu

Moji rodiče se pořád hádají

Sdílej

6. září 2022

Mám problém s první láskou

Ahoj Mourrisone, mám problém. Jde o kluka. Poprvé jsme se viděli, když mi byly 3 a jemu 5 (to si samozřejmě nepamatuju). Potom jsme se viděli, když mi bylo 11. Nikdy se mi nelíbil, ale najednou jsem se extrémně zamilovala. Byli jsme spolu na apaluše a pořád jsme se na sebe dívali a několikrát jsme navázali i rozhovor. Potom jsme se potkali v hospodě a povídali si o našich zájmech, kde bydlíme, co studujeme a tak. Já jsem se ho potom zeptala, jestli někoho má. On řekl, že ne a potom se mi vyhýbal, ale stejně se na mě díval. Bohužel to byl poslední den, takže jsme se už jen rozloučili. Doma jsem mu potom napsala a on mi odepsal a dalo by se říct, že si píšeme, ale na odpověď čekám kolikrát i celý den, už si říkám, že nemá zájem, ale pak odepíše hrozně mile. Omlouvám se, že se tak rozepisuju, ale už se dostávám ke konci. Ráda bych mu řekla, co k němu cítím a třeba ho někam pozvala, ale co když mě odmítne? A neměl by tohle udělat spíš on? Já se právě bojím, že i když mu je už 16, příliš se stydí a neudělá to. Nebo mě jednoduše nechce. Moc prosím o radu. Štěpánka (mimochodem mně bude 15 let)

Archív