Byla jsem poslušná, ale teď už nechci
Milá anonymko,
děkuji ti moc za upřímný a otevřený dopis, ve kterém jsi krásně a trefně popsala to, co teď prožívá mnoho holek a kluků ve tvém věku. Pomalu přestáváte být dětmi, dospíváte, a hlavně začínáte vidět život vlastníma očima (a ne očima rodičů) – zkrátka začínáte si na všechno kolem vás utvářet svůj vlastní názor.
Ten je samozřejmě více podobný všem vašim vrstevníkům, proto se vám spolu lépe probírají vaše starosti, problémy, ale i radosti. A na to si někteří rodiče nechtějí zvyknout, pravděpodobně ani tvoje. Nechtějí si připustit, že z jejich malé, roztomilé holčičky vyrůstá slečna. Což samozřejmě neznamená, že bys neměla rodiče pořád stejně ráda., jen ve tvém životě bude dostávat prostor stále více a více lidí.
Co dělat?
Být tebou, tak si s rodiči v klidu promluvím. Řekni jim, že je máš moc ráda a vážíš si všeho, co pro tebe dělají a že s tebou chtějí trávit čas. Ty chceš samozřejmě taky, ale že tady jsou i tví kamarádi, se kterými jsi ráda.
Zkuste se třeba domluvit na určitých dnech, kdy budete pohromadě, a jiné dny si nech pro sebe a své záliby. V žádném případě si nevyčítej, že bys někoho zklamávala nebo byla nevděčná – jen se zkrátka měníš a osamostatňuješ a rodiče to budou muset přijmout. Mourrison