Mám divný pocit a vytrácí se ze mě radost

Ahoj Mourrisone. Poslední dobou mám divný pocit, jako kdyby se ze mě vytráceli emoce. Když jsem byla mladší, byla jsem hrozně veselá a pořád jsem se usmívala. Poslední dobou mám ale pocit, že se ze mě radost vytrácí. Můj smích vůbec není upřímný, směji se, když se smějí ostatní, bojím se ale, že to je na mě poznat. Ale asi před dvěma dny jsem si začala uvědomovat, že necítím ani smutek, odpor, naštvání, …. Myslím si, že mi napíšeš, že to je nějakými negativními zážitky v rodině, moje rodina je ale naprosto v pohodě. Mrzí mě, že už necítím ani pocit kamarádství. Potřebovala bych pomoct, protože se bojím, že je se mnou něco špatně. Ještě jsem to nikomu neřekla… a ani neřeknu. Anonymka, 13

Odpověď

Milá anonymko,

děkuji ti moc za upřímnost a důvěru, se kterou se na mě obracíš. Rozumím ti, také jsem měl v životě období, kdy mi nic nechybělo, a přesto jsem se necítil být šťastný. A smát se – to už mi vůbec nešlo.

Tvoje současné pocity a absence emocí mohou mít spoustu příčin. Píšeš, že ti je třináct let, to znamená, že puberta u tebe už určitě nastoupila. V pubertě je to s emocemi jak na houpačce.

Puberta = smutek, únava i nespokojenost

Kluci a holky v pubertě bývají často nespokojení, unavení, bez nálady a smutní, aniž by věděli proč. Také se zkus zamyslet, jestli jsi v nedaleké minulosti neprožila nějaký negativní zážitek, který na tebe začal teď doléhat.

Anebo naopak, jestli před sebou nemáš něco, z čeho máš strach (přijímací zkoušky, vystoupení, důležité závody, zápasy a podobně). Neboj se a nestyď se se svými pocity svěřit někomu, komu věříš. Nejlíp by bylo, kdybys navštívila třeba školní psycholožku, se kterou byste přišly na možnou příčinu tvého smutku.

V každém případě si to nenechávej pro sebe. Když je člověk delší dobu nespokojený, smutný, nešťastný – je potom více náchylný k nějakým nemocem. Držím ti moc palce a budu rád, když mi napíšeš, jak se ti daří. Mourrison

Potřebuješ pomoc a poradit?

Potřebuješ poradit s problémy, hledáš pomoc, chceš se na něco zeptat nebo vysvětlit? Napiš Mourrisonovi! Každý den vychází na webu ábíčka jedna odpověď. Mourrison odpovídá postupně na všechny dotazy. Na každého se dostane!

Máma si na mně vylévá zlost a smutek

Kamarádka má deprese a já nevím, jak se k ní chovat

Sdílej

9. února 2024

Slepuju si modely. Jsem divný nebo opožděný?

Ahoj Mourrisone, potřeboval bych se s tebou o něčem poradit. Jsem úplně jiný než ostatní kluci. Skoro všechny ve třídě baví fotbal nebo hokej, počítačový hry a taky už i mají holky. Já jsem nejraději doma a slepuju si modely. Myslíš, že jsem nějakej divnej nebo opožděnej? Dík, Jonáš (13 let)

Mourrisone, děkuji za radu a podporu, měl jsi pravdu!

Ahoj Mourrisone, možná si vzpomeneš, že už jsem ti psala ohledně toho, že bych chtěla na sosoom a bála jsem se to říct rodičům, protože jsem se bála jejich reakce. Chtěla bych ti moc poděkovat za rady a podporu. Nejdříve jsem se o tomto pobavila s bráchou a pak i s kámoškou, protože to pro mě bylo lehčí, než to říct rodičům (ne, že bych jim nevěřila, ale jak říkám, bála jsem se reakce). No dnes jsem to už rodičům řekla a máš pravdu. Neskutečně se mi ulevilo, protože teď už nic nemusím skrývat, ale pouze si o tom budeme povídat. Rodiče teď se mnou důkladněji rozebírají školu a dokonce i to školné je prý v pohodě! No, i tak si asi příští rok (bude mi 15) seženu brigádu, ať jim pomůžu. :-). Jestli mi neodepíšeš, tak nevadí. Chápu, že jsou tady mnohem důležitější dopisy. Ještě jednou díky, Verča.

Nezvládám to! Zabiju buď sebe, nebo matku...

Ahoj Mourrisone, už několikrát jsem psala do tvé poradny, ale dneska - nezvládám to, přijde mi že, ještě chvíli budu muset strpět žít v jednom domě jako moje matka a zabiju buď sebe, nebo ji. Neříkám to z legrace jako ostatní, já si myslím, že bych byla schopna vraždy a nejen mámy, ale i ostatních členů rodiny. Jde o to, že máma pořád jen nadržuje ostatním sourozencům, a protože jsem nejmladší a mám mezi nimi největší věkový rozdíl, tak mezi ně nezapadám a nemám s nimi naprosto žádné hezké vzpomínky. Pořád mě jen znemožňují a ponižují. Říkají mi, že jsem tlustá, že mě nikdo nemá rád a neustále něco nalhávají rodičům. Např. tátovi namluvili, že mě ve škole šikanují, i když nechodíme do stejné školy, a ani s ním nemluvím, nezná nikoho z mé školy a nejspíš si řekl, jaká legrace to je. Poté mě otec vyslýchal a vyhrožoval mi, ať mu řeknu kdo to je, i když jsem brečela a říkala, že nikdo, řešilo se to i s ředitelkou. Teď mi zase sestra ukradla věci a rozbila je a rodiče s tím nic nedělali, bojím se, že to nevydržím a hodím si někde oprátku, ale ještě víc se bojím, že o půlnoci přijdu do sestřina pokoje a zabiju jí nožem, který si schovávám v pokoji a nejsem schopná ho dát pryč. Je toho hodně, co chci udělat v životě a při každém záchvatu zoufalství a chutě ukončit to, všechno si připomínám, že kvůli těmhle lidem nebudu umírat, že je nenechám vyhrát. Poslední dobou se i často sebepoškozuju, nikdo jsi toho nevšiml, i když je to pár měsíců. Taky se chci zeptat, proč už nemůžu číst tvé odpovědi na trápení ostatních, jako to šlo dřív. Nevím, jestli to zvládnu, a ať už bude tvoje odpověď jakákoliv, doufám, že mi pomůže. Měj se, doufám a zároveň i nedoufám, že sem znovu napíšu. Tvoje anonymní fanynka

Mourrisonova poradna