To mě fakt trápí: Jsme divná rodina, která se pořád hádá

Ahoj Mourrisone, chtěla bych se s tebou poradit o něčem, co mě fakt trápí. Jsme docela velká rodina, která se schází skoro vždycky, když má někdo narozeniny. Jenže skoro vždycky se tam dospělí pohádají, máma nebo teta nebo babička pak brečí. A to je fakt vždycky. Už mě to ani nebaví tam jezdit, ale mám je vlastně všechny svým způsobem ráda. Poradil bys mi, co bych jim všem měla říct? Díky za radu, Gábina

Odpověď

Ahoj Gábino,

vím, že tě to neuklidní, ale slyšel jsem, že právě rodinné oslavy anebo Velikonoce a Vánoce bývají v mnoha rodinách dost třaskavé období. Zvláště pokud se na nich podává alkohol, na který někteří z nich nejsou zvyklí. To pak ztrácejí zábrany a vytahují se staré křivdy, které s danou oslavou nemají nic společného.

Předpokládám, že už jsi ve věku, kdy umíš zformulovat myšlenku a v klidu ji přednést (konec konců jsi hezky v dopise popsala, co tě trápí a co se ti na oslavách nelíbí). Až budeš zase na některé oslavě a ucítíš, že se schyluje k „bouři“, zacinkej na skleničku a vezmi si slovo.

Řekni jim všem, že je máš moc ráda, ale necítíš se dobře, když se hádají a pak pláčou. Jestli mají mezi sebou nějaké nevyřešené problémy nebo křivdy, ať si o nich sami v soukromí promluví, ale ať se nekazí oslava oslavenci, kvůli kterému jste se přeci sešli. Myslím si, že všem vyrazíš dech a vezmou si tvoje slova k srdci. A možná se i zastydí. Mourrison

Potřebuješ pomoc a poradit?

Potřebuješ poradit s problémy, hledáš pomoc, chceš se na něco zeptat nebo vysvětlit? Napiš Mourrisonovi! Každý den vychází na webu ábíčka jedna odpověď.

Táta je furt naštvaný, křičí na mámu a ta brečí: Co mám dělat?

Rodiče se rozvedli a máma si nepřeje, abych chodila k tátovi...

Sdílej

15. listopadu 2024

Mourrisone, děkuji za radu a podporu, měl jsi pravdu!

Ahoj Mourrisone, možná si vzpomeneš, že už jsem ti psala ohledně toho, že bych chtěla na sosoom a bála jsem se to říct rodičům, protože jsem se bála jejich reakce. Chtěla bych ti moc poděkovat za rady a podporu. Nejdříve jsem se o tomto pobavila s bráchou a pak i s kámoškou, protože to pro mě bylo lehčí, než to říct rodičům (ne, že bych jim nevěřila, ale jak říkám, bála jsem se reakce). No dnes jsem to už rodičům řekla a máš pravdu. Neskutečně se mi ulevilo, protože teď už nic nemusím skrývat, ale pouze si o tom budeme povídat. Rodiče teď se mnou důkladněji rozebírají školu a dokonce i to školné je prý v pohodě! No, i tak si asi příští rok (bude mi 15) seženu brigádu, ať jim pomůžu. :-). Jestli mi neodepíšeš, tak nevadí. Chápu, že jsou tady mnohem důležitější dopisy. Ještě jednou díky, Verča.

Nezvládám to! Zabiju buď sebe, nebo matku...

Ahoj Mourrisone, už několikrát jsem psala do tvé poradny, ale dneska - nezvládám to, přijde mi že, ještě chvíli budu muset strpět žít v jednom domě jako moje matka a zabiju buď sebe, nebo ji. Neříkám to z legrace jako ostatní, já si myslím, že bych byla schopna vraždy a nejen mámy, ale i ostatních členů rodiny. Jde o to, že máma pořád jen nadržuje ostatním sourozencům, a protože jsem nejmladší a mám mezi nimi největší věkový rozdíl, tak mezi ně nezapadám a nemám s nimi naprosto žádné hezké vzpomínky. Pořád mě jen znemožňují a ponižují. Říkají mi, že jsem tlustá, že mě nikdo nemá rád a neustále něco nalhávají rodičům. Např. tátovi namluvili, že mě ve škole šikanují, i když nechodíme do stejné školy, a ani s ním nemluvím, nezná nikoho z mé školy a nejspíš si řekl, jaká legrace to je. Poté mě otec vyslýchal a vyhrožoval mi, ať mu řeknu kdo to je, i když jsem brečela a říkala, že nikdo, řešilo se to i s ředitelkou. Teď mi zase sestra ukradla věci a rozbila je a rodiče s tím nic nedělali, bojím se, že to nevydržím a hodím si někde oprátku, ale ještě víc se bojím, že o půlnoci přijdu do sestřina pokoje a zabiju jí nožem, který si schovávám v pokoji a nejsem schopná ho dát pryč. Je toho hodně, co chci udělat v životě a při každém záchvatu zoufalství a chutě ukončit to, všechno si připomínám, že kvůli těmhle lidem nebudu umírat, že je nenechám vyhrát. Poslední dobou se i často sebepoškozuju, nikdo jsi toho nevšiml, i když je to pár měsíců. Taky se chci zeptat, proč už nemůžu číst tvé odpovědi na trápení ostatních, jako to šlo dřív. Nevím, jestli to zvládnu, a ať už bude tvoje odpověď jakákoliv, doufám, že mi pomůže. Měj se, doufám a zároveň i nedoufám, že sem znovu napíšu. Tvoje anonymní fanynka

Umřel mi tatínek a já nechci žít... Pomoc!

Ahoj Mourrisone, prosím, prosím, pomoc mi. Před měsícem mi umřel můj milovanej tatínek a já bez něj nemám chuť žít. Nechci to říkat ani mámě, ani babičce, protože oni teď pořád brečí. Je mi strašně smutno a vůbec nevím, co mám dělat. Prosím, pomoc mi.

Moje kamarádka se zabila a teď mi neskutečně chybí...

Ahoj jmenuji se Bea, a chodím do páté třídy. Vím, že když si představíte pátou třídu, tak je berete ještě jako škvrňata. Ale naše třída je jiná. Jasně že jsou tam ještě výjimky, ale my holky se malujeme a už máme kluky a víme něco, co by páťačky vědět neměly. Jedna moje kamarádka i kouří. Problém je ale takový, že se s mojí třídou necítím šťastně tak, jak se cítím s jednou moji kamarádkou. Teda cítila. Zabila se. A jediné, co bych od života chtěla je, aby teď byla se mnou. Den co den si vyčítám, že jsem nebyla tak dobrá kamarádka, aby se mi chtěla svěřit. Je mi líto všech dnů, co jsem s ní mohla být, ale nebyla. Chtěla bych ji zpátky.

Mourrisonova poradna