Mám velké deprese a chci zemřít

Ahoj Mourissone, za normálních okolností bych se nesvěřila, protože i když je tvá poradna anonymní, jsem trochu paranoidní a mám strach, že si můj dotaz přečte někdo jiný. Vzhledem k tomu že už nevím, co dělat, jsem se rozhodla, že svůj strach překonám a napíšu ti. Doufám, že alespoň ty mi dokážeš trochu poradit. Trpím depresí. Beru prášky, ale zatím se mi nezdá, že by měly nějaký účinek. Vím, že může trvat dost dlouho, než se účinky projeví, jestli vůbec, ale já prostě nevím, jak to mám do té doby zvládnout. Cítím se hrozně a nevidím v životě smysl. Je pro mě neuvěřitelně těžké najít motivaci skoro k čemukoliv a nic mě nebaví tak jako dřív. Často, vlastně téměř pořád, přemýšlím o sebevraždě. Ještě před nějakou dobou jsem si myslela, že to zkusím zvládnout kvůli lidem, kteří mě mají rádi, protože vím, že by jim to ublížilo. Teď jsem ale dospěla k závěru, že kdybych zemřela, bylo by mi to už jedno. S mojí smrtí by zemřely i moje hodnoty. Přijde mi, že se pohybuji na hraně toho, kdy bych ještě o nějakou pomoc stála, už jen při psaní vedu vnitřní boj, odeslat, nebo smazat? Potřebuji poradit. Co mám dělat, jak to zvládnout? Jak se nedostat do bodu, kdy už mi to všechno bude jedno? Upřímně, je pro mě opravdu těžké vůbec poslat tuhle otázku. Přijdu si pak jako někdo, kdo jen zoufale volá o pozornost. Pokud to tak působí tak se omlouvám. Doufám, že se máš hezky. Pavla 15 let

Odpověď

Ahoj Pavlo, moc děkuji za tvůj neuvěřitelně odvážný a upřímný dopis. Deprese je nemoc jako jakákoli jiná a pomoc s ní ti mohou opravdu jen lékaři. Vždyť zlomenou nohu nebo hnisavou anginu by sis taky nevyřešila tím, že si řekneš, že budeš silná a že to zvládneš. Píšeš správně, že léky – antidepresiva zabírají až po nějaké době (uvádí se dokonce cca 6 týdnů). Nechci tě strašit, ale typ, který bereš, nemusí zabrat vůbec, a lékař bude muset vybrat jiné. Někdy trvá trochu déle, než se vyberou ta správná - ale neboj, existují. Do té doby ti mohou lékaři pomoc jinými podpůrnými prostředky. Ale má to jednu podmínku – musíš s lékařem (psychologem a psychiatrem) mluvit upřímně a o všech pocitech jim povědět. Jen tak poznají, jak je situace vážná. Za svoji nemoc nemůžeš a věř, že jen co se najdou správné léky (které nemusíš brát celý život, neboj), zjistíš, kolik krásy, radosti a lásky je na světě. Teď jsi v situaci, kdy nic z toho nevidíš a necítíš – je to normální, věř mi. Způsobuje to ta nemoc. A nejde se k ničemu nutit. Člověka se zlomenou nohou také nenutí k běžeckému závodu. Pokud ti nebude vyhovovat lékař, ke kterému chodíš, neboj se klidně požádat maminku, abyste našli jiného. Důvěra mezi pacientem a lékařem je tady nesmírně důležitá. Držím ti palce a kdykoli mi napiš. Mourrison

Sdílej

12. prosince 2018

Rodiče mě nutí lhát, co mám dělat?

Ahoj Mourrisone, chtěl bych se tě zeptat na takovou tajnou věc. Máma a táta říkaj, že nemáme žádný peníze a že děda je bohatej. Vždycky, když něco chci, tak mi říkaj, ať zavolám dědovi, ale že nesmím říct, že to říkali oni. Děda jim někdy peníze dá a někdy nedá a já nevím proč. Mám dědu rád a nechci mu lhát, ale když tu věc fakt chci, tak mu lžu. Pak mě to to trápí. Co mám dělat?

Chci pracovat v zahradnictví, ale nechci zklamat rodiče

Ahoj Mourrisone, máma a táta mají vysokou školu a strašně by si přáli, abych ji taky vystudovala. Jenže mně se nechce učit, navíc mám hrozně ráda kytičky a chtěla bych pracovat někde v zahradnictví. Vždycky když jdu ze školy, tak se zastavím v jednom u našeho baráku a je mi tam dobře. Co mám dělat, když nechci naše zklamat? Gábina

Mohu si vydělávat prodejem svých výrobků?

Ahoj Mourrisone, chtěla bych se na něco zeptat. Chtěla bych si vydělat na dárky na vánoce, a tak jsem začala dělat takové malé andělíčky z korálků. Myslíš, že bych je mohla prodávat? Ptám se proto, že tady píšeš, že brigády jsou u nás povolený od 15, a mě je teprve 14. Díky, Fanynka

Na chvíli jsme se rozešli a já to nezvládla

Ahoj Mourrisone, Mám takového kamaráda, budeme mu říkat Lukáš. Lukáš je hrozně vřelý člověk, a můj nejlepší kamarád. Abych zkrátila příběh, asi před rokem a půl jsme se nějak víc začali bavit, a asi před 10 měsíci mi řekl, že mě miluje (předpokládala jsem, že platonicky) a od té doby to často říkal. Já jsem nechtěla nějak spěchat a nejdřív jsem si to chtěla promyslet. Ale on mě tak často objímal, byl ke mně tak milý, že bylo nemožný se nezamilovat. Tak jsem mu to řekla taky. Chvíli to bylo fakt super. Ale potom jsem si začala všímat, že je ovlivněn spolužáky, a dělá si srandu z jiných a děla absolutně neakceptovatelný „vtipy". Vždycky jsem mu to řekla, on se omluvil a pak zase. Jednou to ale opravdu přehnal a tak jsem mu napsala. A tentokrát mi fakt neslušně napsal, ať se do toho nepletu a že jsem... Hodně mě to zamrzelo a hodně jsem brečela, a litovala jsem, že jsem se kdy zamilovala do takového idiota. Ale nebavit se s ním mi fakt nedělalo dobře, nemohla jsem spát ani jíst, smát se, a obecně jsem byla úplně bez energie. Chyběl mi. A dneska už jsem byla úplně na pokraji sil, a řekla jsem si, kašlu na to, a o přestávce jsem za ním šla a řekla jsem mu, že mi chybí. On mě objal, řekl mi, že mě miluje a wow všechno bylo vyřešeno. Ale mně to přijde šíleně nedořešený, a mám pocit, že jsem to úplně pokazila. Mám pocit, že mě doopravdy nemiluje, že to jen tak říkal, protože celou dobu co jsme se nebavili, to vypadalo jako by mu to bylo úplně jedno. Mrzí mě ta situace, a myslím si, že jsem to vyřešila špatně, ale zároveň to bez něho vůbec nedávám. Omlouvám se za dlouhý vzkaz. Maruška, 14 let

Archív