Stala hrozně trapná věc a všechny jsem zklamala...

Dobrý den, včera se mi stala hrozně trapná věc a mám pocit, že jsem se nejen ztrapnila, ale zklamala nejen ostatní, ale hlavně sebe samu. Včera jsem měla koncert (hraju na klavír už šestým rokem a každý rok mám koncert, kde hraji před lidmi) a já to zkazila, ale naprosto. Byla jsem tak nervózní, že jsem hned ze začátku vynechala jeden tón a pak už se mi rozklepaly ruce a začala jsem vidět rozmazaně. No, asi si dokážete představit tu katastrofu (ale moji učitelka mě alespoň pochválila, že jsem to dohrála do konce a zahrála jsem i druhou skladbu, ale spíše to byla jen taková slabá útěcha). Každopádně jsem dohrála a sedla si na své místo. No, co Vám budu povídat, brečela jsem a navíc jsem musela tam být až do konce koncertu. Nechci se vymlouvat, ale už ráno mi bylo špatně a dneska jsem ani nešla do školy, protože mám teplotu a jsem nemocná a mám pocit, že kdybych byla zdravá, tak by se mi to povedlo (ale jak se říká, pozdě honit bycha). A pak tu jsou ještě věci, se kterými jsem se nikomu nesvěřila (protože ani nemám komu, byli tam moji rodiče a ty jsem hrozně zklamala a nemám žádné kamarády, se kterými bych si mohla povídat, natožpak se jim svěřit). Hrála tam i moje spolužačka, která pochází (na rozdíl ode mě) z hudební rodiny a je hrozně nadaná. Jí se to samo sebou povedlo a já jí to docela dost závidím, navíc si myslím, že to dneska rozkecá svým kamarádkám a já pak přijdu, a ony se mi budou smát, nebo budou mít hloupé narážky. A pak ještě jedna věc. Je mi 13 a mám docela těžké období. Nemám kamarády, jsem hodně malá (kvůli nějaké genetické vadě mám opožděný růst a tak trochu vývoj - 'moje dny' jsou pořád v nedohlednu a ještě pár let to tak nejspíš zůstane), mám křivé zuby, jsem šprt (no a to je moje prokletí i dar zároveň) a jedinou mojí zálibou je čtení. Spolužáci si mě moc nevšímají, jenom když potřebují pomoc s úkoly a učením, tak na to jsem jim dobrá. Mohl byste mi prosím poradit, jak se vyrovnat s tím fiaskem, které se stalo před plným sálem lidí, jak si najít kamarády a jak se celkově vyrovnává sama se sebou? Pokud ano, budu vám hrozně vděčná. Hana B.

Odpověď

Ahoj Hano B.,

děkuji ti moc za upřímný dopis, ve kterém umíš krásně a otevřeně popsat, jak se cítíš a co tě trápí. Málokdo by to uměl takto zformulovat a pojmenovat. Myslím si, že jsi na sebe příliš přísná a náročná.

Je úžasné, že se svým hraním na klavír koncertuješ (někdo hraje třeba deset let, ale nikdy by žádný koncert nezvládl), a to, že jsi před ním byla nervózní, je naprosto normální a v pořádku. Na tvé chybě se opravdu mohl podepsat tvůj zdravotní stav, anebo nervozita, ale to je teď přeci jedno. Ty jsi celou situaci ustála, a navíc jsi koncert dohrála do konce, takže si místo výčitek raději zatleskej. To by možná nezvládl kdejaký profesionál.

Být šprt? To nevadí!

Píšeš, že jsi šprt a že ráda čteš. Opět věci, na které bys měla být právem hrdá. Pravděpodobně budeš hodně studovat a někam to v životě dotáhneš. Neboj se, nespěchej, nebude ti třináct let pořád a jen co se dostaneš do světa dospělých a vyzrálých lidí, bude pro ně daleko důležitější, co umíš a jaká jsi, než jak vypadáš (navíc křivé zuby se dají v jakémkoli věku srovnat rovnátky).

Napiš si na papír vše, co je na tobě krásného – umíš poradit spolužákům, díky knihám máš velký přehled, ve škole máš dobré výsledky, hraješ na klavír a tak dále. Každé ráno se na papír podívej, svoje kvality si uvědom a buď na ně náležitě pyšná. Mourrison

Potřebuješ pomoc a poradit?

Potřebuješ poradit s problémy, hledáš pomoc, chceš se na něco zeptat nebo vysvětlit? Napiš Mourrisonovi! Každý den vychází na webu ábíčka jedna odpověď.

Stydím se jet se staršími kamarádkami na party na chatu. Mám nebo ne?

Jak mluvit s holkami?

Sdílej

21. května 2024

Slepuju si modely. Jsem divný nebo opožděný?

Ahoj Mourrisone, potřeboval bych se s tebou o něčem poradit. Jsem úplně jiný než ostatní kluci. Skoro všechny ve třídě baví fotbal nebo hokej, počítačový hry a taky už i mají holky. Já jsem nejraději doma a slepuju si modely. Myslíš, že jsem nějakej divnej nebo opožděnej? Dík, Jonáš (13 let)

Mourrisone, děkuji za radu a podporu, měl jsi pravdu!

Ahoj Mourrisone, možná si vzpomeneš, že už jsem ti psala ohledně toho, že bych chtěla na sosoom a bála jsem se to říct rodičům, protože jsem se bála jejich reakce. Chtěla bych ti moc poděkovat za rady a podporu. Nejdříve jsem se o tomto pobavila s bráchou a pak i s kámoškou, protože to pro mě bylo lehčí, než to říct rodičům (ne, že bych jim nevěřila, ale jak říkám, bála jsem se reakce). No dnes jsem to už rodičům řekla a máš pravdu. Neskutečně se mi ulevilo, protože teď už nic nemusím skrývat, ale pouze si o tom budeme povídat. Rodiče teď se mnou důkladněji rozebírají školu a dokonce i to školné je prý v pohodě! No, i tak si asi příští rok (bude mi 15) seženu brigádu, ať jim pomůžu. :-). Jestli mi neodepíšeš, tak nevadí. Chápu, že jsou tady mnohem důležitější dopisy. Ještě jednou díky, Verča.

Nezvládám to! Zabiju buď sebe, nebo matku...

Ahoj Mourrisone, už několikrát jsem psala do tvé poradny, ale dneska - nezvládám to, přijde mi že, ještě chvíli budu muset strpět žít v jednom domě jako moje matka a zabiju buď sebe, nebo ji. Neříkám to z legrace jako ostatní, já si myslím, že bych byla schopna vraždy a nejen mámy, ale i ostatních členů rodiny. Jde o to, že máma pořád jen nadržuje ostatním sourozencům, a protože jsem nejmladší a mám mezi nimi největší věkový rozdíl, tak mezi ně nezapadám a nemám s nimi naprosto žádné hezké vzpomínky. Pořád mě jen znemožňují a ponižují. Říkají mi, že jsem tlustá, že mě nikdo nemá rád a neustále něco nalhávají rodičům. Např. tátovi namluvili, že mě ve škole šikanují, i když nechodíme do stejné školy, a ani s ním nemluvím, nezná nikoho z mé školy a nejspíš si řekl, jaká legrace to je. Poté mě otec vyslýchal a vyhrožoval mi, ať mu řeknu kdo to je, i když jsem brečela a říkala, že nikdo, řešilo se to i s ředitelkou. Teď mi zase sestra ukradla věci a rozbila je a rodiče s tím nic nedělali, bojím se, že to nevydržím a hodím si někde oprátku, ale ještě víc se bojím, že o půlnoci přijdu do sestřina pokoje a zabiju jí nožem, který si schovávám v pokoji a nejsem schopná ho dát pryč. Je toho hodně, co chci udělat v životě a při každém záchvatu zoufalství a chutě ukončit to, všechno si připomínám, že kvůli těmhle lidem nebudu umírat, že je nenechám vyhrát. Poslední dobou se i často sebepoškozuju, nikdo jsi toho nevšiml, i když je to pár měsíců. Taky se chci zeptat, proč už nemůžu číst tvé odpovědi na trápení ostatních, jako to šlo dřív. Nevím, jestli to zvládnu, a ať už bude tvoje odpověď jakákoliv, doufám, že mi pomůže. Měj se, doufám a zároveň i nedoufám, že sem znovu napíšu. Tvoje anonymní fanynka

Umřel mi tatínek a já nechci žít... Pomoc!

Ahoj Mourrisone, prosím, prosím, pomoc mi. Před měsícem mi umřel můj milovanej tatínek a já bez něj nemám chuť žít. Nechci to říkat ani mámě, ani babičce, protože oni teď pořád brečí. Je mi strašně smutno a vůbec nevím, co mám dělat. Prosím, pomoc mi.

Mourrisonova poradna